Hlavní strana Historie Zdrojové texty Nad počátky hradů české šlechty
Nad počátky hradů české šlechty PDF Tisk Email
seznam článků
Nad počátky hradů české šlechty
Krašov
Říčany a Vimburk
Jindřichův hradec, Rýzmburk, Lichnice
Rýzmburk
Lichnice v železných horách
K typologickým a sociálním souvislostem počátků českých šlechtických hradů
Prameny
Poznámky pod čarou
Všechny strany

Vladislav Razím - Nad počátky hradů české šlechty, Archeologické rozhledy LVI–2004, str.176–214 (Časopis Archeologické Rozhledy je on-line přístupný na http://www.arup.cas.cz/cz/publikace/rozhled_ke_stazeni.html)


Úvod

V minulém čísle Archeologických rozhledů předložil Jan Klápště svůj pohled na sociální a sídelněhistorické souvislosti počátků šlechtických hradů v českých zemích (Klápště 2003). Autor nezastírá, že jde o polemiku s jiným pojetím studia, které právě uvedené souvislosti často nedoceňuje, respektive je nevyužívá nebo přehlíží při určování doby vzniku a stavebníka některých hradů, mimo jiné právě těch, které se jeví jako úhelné kameny výše jmenované problematiky. Jde o paradox, neboť samo toto pojetí se identifikuje s pojmem „kastellologie“, což má být mezní historická disciplína založená na komplexní metodice studia hradů, jež užívá kombinaci metod a postupů speciálních disciplín, zejména archeologie středověku (Durdík 1999, 250). Klápšťova polemika se tak nutně dotýká i dalších skutečností, které jsou s uvedeným krédem „kastellologie“ v rozporu. Jako obzvlášť závažný problém se jeví absence publikací výsledků archeologických výzkumů, na které se kastellologické argumentace často odvolávají. Svůj pohled na dané téma Jan Klápště prezentuje na vybraných příkladech, jež se zdají být pro řešení problematiky klíčové, ovšem pro každé ze dvou zmíněných pojetí v jiném smyslu.

 


Krašov

 

 

U šlechtického hradu nad řekou Berounkou na severním Plzeňsku jde především o problém doby jeho vzniku. J. Klápště není jediný, kdo upozorňuje, že místo Crassow uvedené v predikátu jistého Theodorika k roku 1232 nemusí být nutně totožné se zmíněným hradem. Obhájcem opačné varianty, podle níž se v predikátu hovoří již o hradě, je T. Durdík, který se opírá o závěry svého dosud blíže nepublikovaného archeologického výzkumu z let 1970 a 1971 (naposled Durdík – Bolina 2001, 102–103). Klápštěho prvenství spočívá v tom, že nedostatečně prezentované výsledky archeologického výzkumu odmítá přijmout za bernou minci, zvláště když keramický materiál představený v nálezové zprávě zatím nedokazuje Durdíkovu ranou dataci. Ostatní argumenty proti ztotožnění lokality jmenované r. 1232 jako Crassow s hradem vycházejí z pořadí Theodorika z Krašova v řadě svědků listiny z roku 1232 a ze skutečnosti, že se Krašov v pramenech znovu objevuje až k roku 1283, zatímco mezitím se Theodorik a jeho potomci píší s predikátem z Krašovic. J. Klápště konstatuje, že z ojedinělého predikátu de Crassow z roku 1232 nelze odvodit důkaz existence hradu nad Berounkou
k tomuto datu a že až do důkladné publikace Durdíkova archeologického výzkumu nelze říci více, než že hrad vznikl někdy před rokem 1283 (Klápště 2003, 787–788, 797).

Do diskuse o počátcích Krašova lze přinést ještě další, dosud nevyužité prameny. Nejprve je třeba zdůraznit zeměpisné souvislosti. Hrad Krašov se nachází na levém břehu Berounky východně od Plas. Kromě hradu nesou stejné jméno v tomto západočeském regionu ještě dvě lokality – samota s mlýnem blízko hradu a vesnice severozápadně od Nečtin. Jihozápadně od Plas leží vesnice Krašovice (obr. 1). Z listin, které seřadil J. Klápště (2003, 788), je zřejmé, že Krašovice uváděné v predikátech od roku 1252 jsou totožné s vesnicí blízko Plas. Se jménem Krašov to však takto prosté není. Položíme-li si otázku, o jaký jde Krašov v Theodorikově predikátu z roku 1232, přicházejí teoreticky v úvahu čtyři možnosti: 1. hrad nad Berounkou, 2. uvedená samota (osada?) blízko hradu, 3. vesnice u Nečtin, 4. nějaký zaniklý Krašov. Tato otázka by na většině českého území ve třetině 13. století byla neřešitelná. Zde se však o řešení můžeme pokusit díky tomu, že se pohybujeme v oblasti již tehdy do značné míry rozdělené mezi církevní instituce, které projevovaly bezprecedentní zájem na písemném potvrzení svých majetků.

Listinou z roku 1232, v níž je jako svědek uveden Theodericus de Crassow, potvrzuje král Václav I. klášteru v Teplé držbu jeho území (CDB III/1, č. 20). Krašov u Nečtin leží blízko Teplé, kde byla listina vytvořena, a tak by využití zdejšího svědka teoreticky přicházelo v úvahu. Jenže vesnice se stejnojmenným újezdem se již asi v 80. letech 12. století (podle falza přibližně z poloviny 13. století) stala
majetkem kladrubského benediktinského kláštera, v jehož držení je spolehlivě doložena ještě roku 1239 (CDB III/1, č. 101; Nový 1972, 132; Čechura 1979, 236–237; Kubů 1979; Charvátová 1995). Z podobného pohledu posuďme hrad a samotu Krašov nad Berounkou. Místo, kde tyto lokality nacházíme, bylo ve 2. čtvrtině 13. století v zájmovém území dalších dvou významných klášterů – pražských benediktinek u sv. Jiří a blízkých cisterciáků z Plas. Hrad Krašov leží na katastru vesnice Bohy, která na prahu 30. let 13. století patřila benediktinkám, jejichž majetek tehdy papež přijal pod svou ochranu. O této skutečnosti nemůže být pochyb, neboť seznam široce rozptýlených vsí uvedený v papežské listině obsahuje trojici Buiesili, Lublin a Bosez, tedy Bujesily, Liblín a Bohy, které spolu přímo sousedí (CDB III/1, č. 40; Profous 1954, 118–119). S katastrem vesnice Bohy na levém břehu řeky dále hraničí vsi Brodeslavy a Všehrdy, jejichž katastry dosahují až téměř k hradu Krašovu od západu a severu. Obě tyto vesnice byly součástí územního bloku panství plaského kláštera, které se v průběhu 2. čtvrtiny 13. století systematicky a cílevědomě zvětšovalo právě tímto směrem – od Plas a Kralovic k Berounce. Tendence takto směřované majetkové územní expanze je zcela zřejmá. Roku 1229 klášter koupil od panovníka Všehrdy, které sice dostal již dříve, ale směnil je za sousední Hodyni.
Tuto ves pak klášter krátkodobě ztratil, ale roku 1240 mu ji král definitivně prodal. Přibližně ve stejné době získal opat také Dřevec, Buček, Brodeslavy a další okolní vesnice, jež se všechny jmenují v ochranném papežském privilegiu pro Plasy z roku 1250 (CDB IV/1, č. 192a; Čechura 1979; Charvátová 1992; 1993).

Je tedy velice pravděpodobné, že samotné místo, kde stojí hrad Krašov, bylo na počátku 30. let 13. století majetkem pražských benediktinek a těsně je svíralo panství plaských cisterciáků, kteří systematicky postupovali od západu právě tímto směrem (obr. 1). Představíme-li si, že by zde roku 1232 hrad skutečně již existoval, byl by zcela pohlcen v cizí majetkové držbě. Nutně bychom museli vyjádřit podiv nad tím, že by Theodorik z Krašova, svědčící na královských listinách ve prospěch Plas, nedokázal získat žádné hradní zázemí právě na počátku existence hradu, kdy zde zjevně docházelo k uvolňování zeměpanského majetku, a musel se smířit s tím, že vesnice v nejtěsnějším předpolí hradu (Brodeslavy a Všehrdy) získávají cisterciáci. Okolnosti a důvody vzniku hradu za těchto podmínek bychom dokázali stěží vysvětlit.

Za jakých jiných, změněných okolností hrad vznikl, se můžeme jen domýšlet, také úvahy nad touto věcí však nepostrádají zajímavost z širšího hlediska. Z předešlého odstavce lze podle našeho názoru vyvodit, že Krašov zmiňovaný v predikátu z roku 1232 není totožný ani s hradem ani se samotou pod ním, a tak nám zbývá jiný, dnes neznámý Krašov. Dosavadní bádání ztotožňuje Theodorika z Krašova (Crassow) z listiny pro tepelský klášter z roku 1232 se stejnojmenným svědkem na listinách z roku 1252 pro plaské cisterciáky, který užívá predikát z Krašovic (Crassewiz, Crasseuiz; CDB IV/1, č. 233–236). Pouze ojediněle se objevil názor, že vzhledem k rozdílu v přídomcích jde o dvě různé osoby, snad o otce a syna (Kubín 2000, 79). Uvažovaný Theodorik je všeobecně pokládán za první doloženou postavu šlechtického rozrodu Hroznatovců, potomků blahoslaveného Hroznaty Tepelského, kteří užívali znak trojice jeleních parohů. V řadě za Theodorikem zmiňovaným k roku 1252 s přídomkem z Krašovic následuje Sezema, nejspíše syn, píšící se rovněž po Krašovicích, ale od roku 1283 po Krašově. Sezema měl tři nebo čtyři syny, z nichž Sezema se od roku 1313 píše po Vrtbě, Racek ještě roku 1313 po Krašově, ale 1315 již po Bělé, Bušek po Krašově a u Theodorika se předpokládá setrvání na Krašovicích (1287 Theodericus de Cressawe: RBM II, č. 1406; Sedláček 1905, 119; Kočka 1930; 1932, passim).

Krašov z roku 1232 bychom podle názvu měli hledat především v okolí Krašovic, kde se také zřejmě koncentrovala rodová majetková základna. Názorně to ukazují hrady Vrtba a Bělá, ležící blízko sebe v samotném sousedství Krašovic, a jen 8 km vzdušnou čarou vzdálený hrad Frumštejn u Všerub, doložený sice až v polovině 14. století, ale spojený rovněž s Hroznatovci (Čihák – Fritz – Miler – Valenta 1989). Velmi zajímavé jsou dva doklady svědka zvaného Detricus de Hunchice, tedy Dětřich (Theodorik) z Hunčic, na listinách z roku 1238 a 1251 (CDB III/1, č. 188; IV/1, č. 203). Ves tohoto jména leží právě pod Frumštejnem, a tak se nabízí možnost, že uvedený muž je totožný s Theodorikem z Krašova (Krašovic). Tuto možnost podporuje skutečnost, že uvedené listiny se týkají majetkové transakce mezi králem a plaským opatem (obě se vztahují ke Kožlanům a Žihli) a Detricus zde v obou případech figuruje na samotném konci svědecké řady hned za Vicemilem ze Všerub, tedy zcela shodně jako Theodericus de Crassow na listině z 8. června 1232 (CDB III/1, č. 20). Jde-li skutečně o jednu osobu, a je to velmi pravděpodobné, pak by se v rozmezí let 1232–1252 vyskytovala se třemi různými predikáty.

Obr. 1. Hrad Krašov a okolí.

Obr. 1. Hrad Krašov a okolí. Světle šedou vyznačeny vesnice cisterciáckého kláštera v Plasech k roku 1250 (podle Čechura 1979), tmavě šedou vesnice benediktinek od sv. Jiří na Pražském hradě k roku 1233. Čísly vyznačeny lokality zmiňované v textu: 1 hrad Bělá, 2 Bohy, 3 Borek, 4 Brodeslavy, 5 Buček, 6 Bujesily, 7 Dřevec, 8 hrad Frumštejn, 9 Hodyně, 10 Hunčice, 11 Chříč, 12 Kozojedy, 13 Kožlany, 14 Kralovice, 15 hrad Krašov, 16 Krašov (u Nečtin), 17 Krašovice, 18 Liblín, 19 Plasy, 20 Potvorov, 21 Rakolusky, 22 hrad Vrtba, 23 Všehrdy, 24 Všeruby, 25 Žihle. Podle podkladu autora připravil J. Krechler. — Abb. 1. Die Burg Krašov und Umgebung. Hellgrau sind die Dörfer des Zisterzienserklosters in Plasy zum Jahr 1250 markiert (nach Čechura 1979), dunkelgrau die Dörfer der Benedikterinnen von St. Georg auf der Prager Burg zum Jahr 1233. Durch Nummern sind die im Text erwähnten Lokalitäten gekennzeichnet: 1 Burg Bělá, 2 Bohy, 3 Borek, 4 Brodeslavy, 5 Buček, 6 Bujesily, 7 Dřevec, 8 Burg Frumštejn, 9 Hodyně, 10 Hunčice, 11 Chříč, 12 Kozojedy, 13 Kožlany, 14 Kralovice, 15 Burg Krašov, 16 Krašov (bei Nečtiny), 17 Krašovice, 18 Liblín, 19 Plasy, 20 Potvorov, 21 Rakolusky, 22 Burg Vrtba, 23 Všehrdy, 24 Všeruby, 25 Žihle. Angefertigt nach der Unterlage des Autors von J. Krechler.


Užívání predikátů podle různých majetků jedinou osobou v jediném období není nic neobvyklého a Krašov mohl být u Theodorika jen jedním z míst, po kterých se psal. 1  Přesto se však naskýtá otázka, zda by Theodorik (Detricus) používal predikát po nevýznamných Hunčicích, pokud by ve stejné době byl již vlastníkem nového hradu nad Berounkou.

 

Obr. 2. Krašovice v tzv. Prvním vojenském (josefském) mapování

Obr. 2. Krašovice v tzv. Prvním vojenském (josefském) mapování, 80. léta 18. století. Na jižním okraji Krašovic kostel sv. Jiljí (na rozdíl od svého barokního nástupce přibližně orientovaný), v jeho jihozápadním sousedství vyvýšený terénní útvar, patrně pozůstatek panského sídla (vyznačen šipkou). — Abb. 2. Krašovice auf der sog. Ersten militärischen (Josefinischen) Landesaufnahme, 80. Jahre des 18. Jahrhunderts. Am Südrand von Krašovice die St. Ägidiuskirche (zum Unterschied von ihrem barocken Nachfolger annähernd orientiert), in seiner südwestlichen Nachbarschaft eine erhöhte Geländeformation, offenbar der Rest eines Herrensitzes.


Lze se právem domnívat, že lokalita jménem Krašov byla starým rodovým sídlem, jehož jméno se v predikátu občas používalo bez ohledu na to, že citovaná osoba v danou chvíli již sídlila na jiném místě. Jméno Krašov zřejmě požívalo velké vážnosti. K tomuto názoru dospějeme s otázkou, jak hrad Krašov nad Berounkou, založený pány z Krašovic, ale od této vesnice oddělený dobrých 22 km vzdušnou čarou nad členitou krajinou panství plaských mnichů, přišel ke svému jménu. Protože si umíme jen těžko představit, že by si Krašovičtí pouhou shodou okolností vystavěli svůj hrad právě v místě příbuzného jména, je třeba předpokládat, že na hrad přenesli „své“ rodové jméno.2 Pokládáme za reálné, že Krašovem z roku 1232 bylo například drobné opevněné sídlo na jihozápadním okraji Krašovic, v terénních zbytcích v nedávné minulosti ještě patrné (Sommer 1838, 348). V sousedství tohoto sídla stojí kostel sv. Jiljí, dnes barokní novostavba ze 70.–80. let 18. století, ale doložený již po polovině 14. století (zejm. Kočka 1932, 101–104). Doložené stáří Krašovic a patrocinium kostela opravňují k předpokladu, že kostel byl původně románský a souvisel s opevněným dvorcem. Zda toto, nebo nějaké jiné sídlo v blízkém okolí původně neslo jméno Krašov, se můžeme domýšlet, prokázat to však nelze.3 Pravděpodobností existence rodového sídla jménem Krašov v prostorové vazbě na ves Krašovice se však ještě více komplikuje výklad predikátu z Krašova v písemných pramenech. Je například otázkou, zda tento Rackův predikát z roku 1313, vzápětí nahrazený Bělou, se skutečně vztahuje ke vzdálenému hradu nad Berounkou, nebo k uvažované mnohem bližší lokalitě. Existuje však ještě další možnost. Racek mohl používat bratrův predikát bez ohledu na to, zda měl k hradu Krašovu majetkový vztah.4

Vraťme se však k samotnému hradu Krašovu nad Berounkou, jehož existenci v průběhu 2. poloviny 13. století napovídají kromě písemných pramenů také archeologické nálezy (Klápště 2003). Dobu aokolnosti vzniku hradu lze jen nepřímo odvodit z historických souvislostí. Pokud se Krašov opakovaně vyskytuje počínaje rokem 1283 ve spojení se Sezemou, je pravděpodobné, že právě tento muž byl zakladatelem hradu. Sezema se objevuje mezi předními zemskými šlechtici, kteří si roku 1283 vymohli a převzali mladého Václava II. z moci Oty Braniborského a pak obsadili nejvýznamnější zeměpanské úřady (např. Vaníček 2002a, 387). Postavení královského stolníka nespadlo Sezemovi jistě samo do klína. Jen v náznacích nás však prameny informují o jeho příslušnosti k dravé skupině pánů chaotické doby předcházející jejich zásluhám o krále a poté o účasti v bojích panských skupin o moc v zemi a nad mladým panovníkem (Šusta 1935, 309, 338, 342). Sezemovo postavení zřejmě žádalo mít vlastní hrad a k jeho vzniku a umístění mohla přispět léta anarchie po bitvě na Moravském poli. Z časté přítomnosti Krašovických na listinách pro plaský klášter lze soudit, že měli během 13. století k cisterciákům úzký vztah, vyloučit nelze ani určitý lenní poměr.5 Klášter byl zřejmě také jejich vytouženým místem posledního odpočinku (Kočka 1932, 124). Strategicky výhodná skalnatá ostrožna v ohybu Berounky byla pro stavbu hradu na mnoha kilometrech říčních břehů nejpříhodnějším místem, jehož cenu si jistě uvědomovali také plaští mniši. Ať již hrad vznikl s jejich souhlasem nebo bez něho, podstatný byl zřejmě zisk vesnice Bohy, na jejímž katastru dnes hrad Krašov stojí. Není známo, kdy přesně se tak stalo, ale v průběhu 14. století se k hradu dostaly ještě další vesnice ležící právě v tuto stranu – Kozojedy, Borek a Rakolusky. Kozojedy, kde byl v polovině 14. století farní kostel, se staly tržním střediskem hradního panství. Majetek příslušející ke Krašovu však zřejmě ležel iv jiných směrech, jak naznačuje držba Buška z Krašova v Chříči severovýchodně od hradu roku 1318 (Kočka 1930, 304–305). Jak známo, po roce 1278 velmi trpěly církevní statky anarchií v zemi a nejinak tomu zjevně bylo také s Plasy. Prozrazuje to nejen známá listina z roku 1281, v níž cisterciáci uzavírají smlouvu s klášterem Na Zderaze o využití kostela v Potvorově k ochraně poddaných (RBM II, č. 1235), ale také doklady škod způsobených klášteru okolní drobnou šlechtou (Čechura 1979, 266–268). Je příznačné, že na písemném urovnání jednoho z takových sporů svědčí roku 1287 Theodericus de Cressawe (RBM II, č. 1406). Zdá se, že náklonnost mocensky sílících Krašoviců mohla být pro cisterciáky během „zlých let“ velmi výhodná, a tak vznik hradu Krašova na cenném místě při okraji svého území mohli pokládat za nutný i prospěšný kompromis.6 Jak jsme již uvedli, pokládáme existenci hradu Krašova k roku 1232 nejen za neprokázanou, ale také za krajně nepravděpodobnou. Jeho vznik je třeba hledat spíše až v souvislosti s osobou Sezemy z Krašovic, který se v listinách objevuje roku 1268, od roku 1283 pak s predikátem z Krašova. Právě Sezema dosáhl vzestupu mezi přední zemské velmože, který mu zřejmě umožnil zisk nového majetku a výstavbu hradu. Připomeňme ostatně, že podle „kastellologické“ teorie budovali nejstarší zděné hrady za Václava I. pouze příslušníci nejvýznamnějších panských rodů (Durdík – Bolina 2001, 150), a toto postavení rozhodně nelze rodu z Krašova/Krašovic pro dobu jednookého krále přisoudit.

 


Říčany a Vizmburk

Dva hrady z 2. poloviny 13. století patřily stavebníkům, kteří se z úrovně nevýznamné šlechty vyšplhali mezi přední postavy domácí a mezinárodní politiky českého státu. Jejich vzestup byl přitom poměrně rychlý, a tak zřejmě nestačili vytvořit výjimečný ekonomický potenciál jako šlechta, která měla možnost dlouhodobě budovat a rozvíjet svou majetkovou doménu (Klápště 2003). Osud těchto stavebníků se zřejmě dosti podobal osudu Sezemy z Krašova, ale bližší srovnání hospodářských možností prameny nedovolují.

Obr. 3. Říčany, hrad. Obr. 3. Říčany, hrad. Zřícenina raně gotického paláce se zbytky žebrově klenuté síně ve 2. patře (převzato z Trnka 1913).— Abb. 3. Říčany, Burg. Die Ruine des frühgotischen Pa- lasts mit den Resten eines rippengewölbten Saales im 2. Stockwerk (übernommen von Trnka 1913).

 

„Kastellologické“ pojetí klasifikuje Říčany a Vizmburk jako špičkové šlechtické hrady své doby a označuje je za „miniatury“ typu hradu s obvodovou zástavbou, který byl vyhrazen hradům královským. Stavebníci obou hradů byli podle této koncepce tak vysoce postavení, že si mohli zcela výjimečně dovolit vybudovat hrady srovnatelné s panovnickými a ještě k tomu použít kvalitní královskou stavební huť (Durdík 1999, 198; 2000, 41; Durdík – Bolina 2001, 87–88). Toto pojetí vychází z představy o přetrvávající typové diferenciaci mezi šlechtickou a královskou hradní architekturou ve 2. polovině 13. století, přičemž „diametrální rozdíly mezi oběma skupinami měly stále řádový charakter“ (Durdík – Kašpar 2002, 85). J. Klápště oba hrady takto společensky výjimečně nehodnotí. Míní, že jejich stavebníci sice vytvořili honosné hrady, ale o naprostém vrcholu šlechtické hradní architektury vzhledem ke skutečnému ekonomickému postavení dotčených pánů bezvýhradně hovořit nelze.

Se závěry J. Klápštěho lze souhlasit ještě z jiných důvodů, než které uvádí. Neexistuje důkaz o tom, že by dispozice a stavební provedení obou hradů tak jednoznačně odpovídaly jakémusi ideálnímu královskému hradu, aby je bylo možno charakterizovat jako jeho „miniatury“. Schematičnost takového pohledu mimo jiné prozrazuje již samotné konstatování jeho autora, že právě kromě Vizmburka a Říčan žádné další „nesporné ukázky“ takového hradu neznáme (Durdík – Bolina, 2001, 87). Menší hrad s tzv. obvodovou zástavbou nemůžeme jednoduše a jednosměrně geneticky a provenienčně odvozovat od většího, který jsme prohlásili za primární. Výkopem kompletně odhalený půdorys Vizmburka je opravdu charakteristický obvodovou zástavbou, jeho vztah k ideálnímu královskému hradu stejné charakteristiky je však iluzorní. Je opravdu tak typově odlišný od tzv. bergfritového typu, když má rovněž v čele útočištnou věž? Dispozici Vizmburka mohly ovlivnit specifické faktory, které s ideálním „prototypem“ královského hradu nemusejí nijak souviset. V potaz je třeba brát jeho staveniště, které bylo relativně široké, vymezil je obvodový příkop vysekaný do měkké skály a jednotlivé objekty hradu nebylo nutno řadit s lineární tendencí.

 

Obr. 4. Říčany, hrad.

Obr. 4. Říčany, hrad. Detail jednoho z dochovaných sdružených oken v 1. patře raně gotického paláce. Foto V. Razím 2003. — Abb. 4. Říčany, Burg. Detail eines der erhaltenen Kuppelfenster im 1. Stock des frühgotischen Palastes. Foto V. Razím 2003.

 

Opustíme-li zajetí typologického dogmatu, není nutné na Vizmburk nahlížet z principu odlišně než například na Krašov, který měl zřejmě přibližně shodně sociálně situovaného stavebníka, ale byl umístěn na úzké ostrožně, a tak je dnes zařazen k tzv. bergfritové dispozici. Tento typ dispozice je prý charakteristický pro hrady po všech stránkách méně náročné, a proto zůstal téměř výlučně vyhrazen šlechtě, disponující oproti panovníkovi nesrovnatelně menšími možnostmi (Durdík – Bolina 2001, 100). Dělítko vložené mezi dispozici Vizmburka a hrady tzv. bergfritové dispozice je zjevně umělé a postrádá jasné opodstatnění. Nelze je zdůvodnit ani údajným použitím kvalitní královské hutě na Vizmburku a Říčanech, které není žádným způsobem doloženo. Pokud jde o Říčany, je vůbec otázkou, lze-li existenci žebrově zaklenutého horního patra a několika výtvarně pojednaných ostění paláce vydávat za natolik nadstandardní, že je nutno vyslovovat tvrzení o působení královské hutě (obr. 3; 4). V kulturní krajině středních Čech a v blízkém sousedství pražských měst, kde ve 2. polovině 13. století na řadě míst probíhala výstavba profánních a sakrálních staveb vysoké úrovně, jistě nebyla o schopné kameníky nouze. Podobně je tomu s Vizmburkem, jehož výtvarnou úroveň je třeba také vnímat relativně. Koncentrická dispozice hradu se silnou obvodovou zdí, umístění v terénu i jednorázový řízený zánik již v roce 1447 zabránily rozpadu dispozice do stran a rozchvácení kamenických prvků, a tedy také ztrátám na celkovém obrazu kamenické úrovně. Mnoho architektonických článků známe jen díky kompletnímu odkryvu hradu, zatímco u velké části ostatních hradních zřícenin tuto možnost nemáme, a tak nám jejich někdejší výtvarná úroveň převážně nebo docela uniká. Pokud je přesto možno soudit, že byl raně gotický Vizmburk po této stránce mezi ostatními šlechtickými hrady nadprůměrný, je třeba přihlížet také k tomu, že zde měl stavitel k dispozici velmi kvalitní, snadno opracovatelný a dobře dostupný kámen. A také na Vizmburku musíme kameníka a jeho výtvarný rukopis hledat v první řadě v regionu. Již bylo v literatuře poukázáno na možnou souvislost s proboštstvím břevnovských benediktinů v blízké Polici nad Metují, vyloučit však nelze ani dal- ší zdroje, včetně lokalit za slezskou hranicí (zejm. Hejna 1982; 1983; Kuthan 1994, 448–452). Je-li řeč o nutnosti nezapomínat na relativitu dnešního vnímání výtvarné úrovně hradních staveb, připomeňme opět příklad Krašova. Reálný předpoklad vztahu jeho stavebníka k Plasům umožňuje uvažovat o využití kvalifikovaných sil pracujících ve 2. polovině 13. století pro cisterciáky také při stavbě hradu. Pokud je dnes zřícenina hradu téměř prosta výtvarně pojednaného detailu, nelze to pochopitelně vydávat za věrný odraz skutečnosti a sociálního postavení stavebníka. Zatímco předpoklady pro dnešní přítomnost kamenického detailu na Vizmburku jsou mimořádně dobré, v případě Krašova je tomu právě naopak.

 

Obr. 5. Vizmburk, hrad.

Obr. 5. Vizmburk, hrad. Jižní klenutá síň v průběhu archeologického výzkumu. Specifická dispozice hradu, jeho řízené zboření roku 1447, odlehlost místa a kompletní odkryv interiérů poskytly mimořádně úplnou představu o původní výbavě kamenickými prvky. Foto z archivu autora, 1977. — Abb. 5. Vizmburk, Burg. Südlicher gewölbter Saal im Verlauf der archäologischen Forschung. Die spezifische Disposition der Burg, seine angeordnete Schleifung im Jahre 1447, die Abgelegenheit des Ortes und eine komplette Abdeckung der Interieure gewähren eine außerordentlich vollständige Vorstellung von der ursprünglichen Ausstattung mit Steinmetzeelementen. Foto aus dem Archiv des Autors, 1977.

 


Jindřichův Hradec, Rýzmburk, Lichnice

Tři hrady rozeseté po různých koutech Čech spojují podle „kastellologické“ koncepce vlastnosti, které poukazují ke královskému zakladateli. Jde o tzv. hrady s obvodovou zástavbou, které mají představovat jeden z typů nejstaršího horizontu královské hradní architektury. Jsou to většinou rozměrné dispozice s větším množstvím budov, které tvoří součást obvodového opevnění, a s jednou či nezřídka více věžemi. Náročná realizace těchto hradů probíhala v delším časovém období, a proto prý lze u nich zvláště dobře rozlišit tři základní etapy výstavby, platné pro většinu středověkých hradů. Přestože je údajně takovýto nárůst stavby v etapách logický, byl rozeznán teprve novodobými archeologickými výzkumy (jejich seznam však není uváděn). V první etapě byla vztyčena obvodová hradba, věž a v minimálním rozsahu také obytná část, ve druhé etapě přibyly objekty nutné pro každodenní obytný a hospodářský provoz a teprve v poslední fázi výstavbu uzavřely budovy prestižního a reprezentativního účelu. Postup výstavby hradů s obvodovou zástavbou prý potvrzují ty vzácné příklady, kdy se takovýto rozestavěný královský hrad po realizaci první z etap dostal do rukou šlechtice. Ten již údajně nebyl schopen vzhledem ke svým řádově menším možnostem a potřebám pokračovat v původním záměru, a hrad v podstatě zůstal v nehotovém stavu. Dnes se proto tento hrad prozradí dokončeným opevněním s nápadně prázdnou vnitřní plochou. Hlavními ukázkami takovýchto hradů mají v Čechách být právě Jindřichův Hradec, Rýzmburk a Lichnice (naposled Durdík – Bolina 2001, 80–82). J. Klápště přirozeně odmítá určení stavebníka trojice hradů jen podle jejich dispozice, když žádné relevantní prameny takovému závěru nenasvědčují.

 

 

Obr. 6. Jindřichův Hradec, hrad.Obr. 6. Jindřichův Hradec, hrad. Půdorys středověkého stavu podle T. Durdíka (1999, 230): 1 – výzkumem zjištěný val, 2 – mladohradištní příkop, 3 – středověké příkopy, 4 – zdivo z prvé poloviny 13. století. Objekty zmiňované v textu: a– válcová útočištná věž, b – románsko- gotický palác, c – brána do jádra hradu, d – brána, e – brána ahradba předhradí. — Abb. 6. Jindřichův Hradec, Burg. Grundriss des mittelalterlichen Zustandes nach T. Durdík (1999, 230): 1 – durch Forschung festgestellter Wall, 2 – Frühburgwallzeitlicher Graben, 3 – mittelalterliche Gräben, 4 – Mauerwerk aus der ersten Hälfte des 13. Jahrhunderts. a – Rundfluchtturm, b – romanisch-gotischer Palast, c – Tor in die Kernburg, d – Tor, e – Tor und Wehrmauer der Vorburg.

 

Zastavme se nyní u diskuse k původci jednotlivých uvedených hradů. U Jindřichova Hradce shrnuje J. Klápště prameny, které svědčí pro svobodnou majetkovou držbu tohoto hradu Vítkovci (počínaje první zprávou z roku 1220) a poukazují na rozvoj rodu a jeho rezidenční lokality v dalším průběhu 13. století. Pokud chce nositel tvrzení o královském staviteli zdejšího hradu argumentovat svým archeologickým výzkumem, musí – stejně jako v případě Krašova – nejdříve odpovídající formou prezentovat jeho zjištění. Závažná je otázka údajného hradiště, do něhož měl být vrcholně středověký hrad vložen, stejně jako otázka skutečně exaktních zjištění archeologického výzkumu o vývoji hradního areálu. Samotná velikost hradbou vymezené plochy hradu nemůže být důkazem královského stavebníka. Pokud jde o dispozici hradu, je třeba podle našeho názoru vedle její značné rozlohy zdůraznit několik dalších otázek, které by neměly být v dané diskusi opomíjeny. Podezřelá je již představa, že prvotní („královská“) dispozice jádra hradu sestávala z obvodové zdi, dvou nárožních věží a paláce v čele, přičemž právě tento palác měl být oním „nezbytným minimem“ obytné složky hradu, které pak Vítkovcům – když se rozestavěného hradu zmocnili – zřejmě víceméně postačovalo (srov. Durdík – Bolina 2001, 82). Situování paláce právě v čele jádra hradu je vysvětlováno tak, že v té době zde ještě stále plnilo svou funkci hradištní opevnění, a tak masivní hlavní hradba kolem hradu mohla být stavěna až následně (Durdík 1999, 230). Na jiném místě se však oznamuje, že právě na čelní straně, tedy směrem k městu, polohu avizovaného hradištního opevnění neznáme (Durdík 1993, 70).

 

Obr. 7. Jindřichův Hradec, hrad.

Obr. 7. Jindřichův Hradec, hrad. Válcová útočištná věž v těsném sousedství románsko-gotického paláce (vlevo). Foto V. Razím 2003. — Abb. 7. Jindřichův Hradec, Burg. Rundfluchtturm in enger Nachbar- schaft des romanisch-gotischen Palasts (links). Foto V. Razím 2003.

 

Obr. 8. Jindřichův Hradec, hrad.
Obr. 8. Jindřichův Hradec, hrad. Vstupní portálek 1. patra útočištné věže. Foto V. Razím 2003. — Abb. 8. Jindřichův Hradec, Burg. Eintrittsportal in den 1. Stock des Rundfluchtturmes. Foto V. Razím 2003.

 

Z dosavadních prezentací rekonstrukce podoby dispozice hradu v jeho nejstarší, údajně královské fázi, které se odvolávají na dosud zběžně publikovaná zjištění archeologického výzkumu, získáváme především dojem, že jde spíše o nepodloženou konstrukci než o informace reflektující skutečný stav poznání. Ze strohých informací o stavu archeologických terénů v prostoru hradu je zřejmé, že i přes absenci nálezů jasných stop další obytné zástavby nemůžeme její existenci již v 1. polovině 13. století vyloučit. Naopak je třeba vážně počítat s eventualitou, že dochovaný románsko-gotický čelní palác jádra hradu není nejstarší stavbou tohoto určení, a to nejen kvůli neobvyklému umístění v nejméně chráněné části dispozice, ale také kvůli svému půdorysnému vztahu k válcové útočištné věži. Hlavní smysl věže, založený zpravidla na izolovanosti vůči ostatní zástavbě, byl vybudováním paláce do značné míry popřen. I těsné, přitom neorganické „nalepení“ paláce na věž svědčí o tom, že se při stavbě věže s palácem nepočítalo.7

Nejisté jsou podle našeho názoru rovněž umístění původní brány do jádra hradu jihozápadně od válcové věže, stáří věžové brány severně od věže (přičítané bez bližšího vysvětlení 1. polovině 13. století) či rozsah předhradí. Datace první příčné hradby předhradí do 1. poloviny 13. století (Durdík 2000, 21; Durdík – Bolina 2001, 82) zřejmě vychází z tvarosloví sedile v průjezdu brány. U sedile je však třeba uvažovat o mladším původu v řádech desítek let i o eventualitě druhotného použití.8 Vývoj dispozice jindřichohradeckého hradu ve 13. století mohl být i značně rozdílný oproti konstrukci, která zde vidí nedokončený královský hrad, následně retardující v důsledku vítkovského úchvatu. Nedostatek konstant v dosavadních vědomostech o podobě hradní dispozice v počátcích její existence nám nedovoluje vydávat ji za jeden z pevných kamenů, na nichž by mohla být stavěna teorie o jedné ze zásadních společenských tendencí ve vztahu mezi panovníkem a přední českou nobilitou. Zdání mimořádné velikosti hradní dispozice, která by měla vycházet z konceptu údajného královského díla, nemůže být vyvoláváno ani doposud nepodloženým řazením opevnění předhradí již do 1. poloviny 13. století (Durdík 1993, 73). Ani písemné, ani žádné jiné dostupné prameny nenasvědčují zeměpanskému původci hradu, a nezbývá než doufat, že obohacení dnešního stavu poznání přinese kýžená adekvátní publikace zdejšího archeologického výzkumu.


Rýzmburk
je hlavním hradem dalšího předního šlechtického rodu doby přemyslovské v Čechách – Hrabišiců. Také jeho dispozice má být jedním ze základních kamenů teorie šlechtického úchvatu královských hradů. Rozlehlý hrad se složitým systémem hradeb, ale malým počtem obytných staveb má na sebe podle „kastellologické“ koncepce prozrazovat, že jde o první fázi výstavby hradu typu sobvodovou zástavbou. V tomto stavu měl Rýzmburk získat zdejší kastelán Boreš z rodu Hrabišiců, který i přes své vynikající společenské a ekonomické postavení nedokázal původní královský záměr v úplnosti realizovat (např. Durdík 1999, 408). Podrobná diskuse věnovaná této otázce proběhla již před dvanácti lety (Durdík – Klápště 1992). Tehdy se vzájemně konfrontovaly dvě koncepce – tzv. kastellologická, charakterizovaná v předešlém odstavci, a sídelněhistorická, která přesvědčivě ukázala, že k předpokládanému vzniku královského hradu uprostřed hrabišických majetků neexistuje žádný relevantní pramen ani věrohodná historická souvislost. Právem se proto J. Klápště (2003, 793) pozastavuje nad tím, že navzdory prezentaci tohoto kontextu je stále jako nepochybná opakována „kastellologická“ koncepce počátku Rýzmburka.

Z pohledu historických pramenů je znepokojivý jeden problém, na který se často poukazuje. Rýzmburk se poprvé objevuje v predikátu Borše, tehdejšího nejvyššího komorníka krále, roku 1250 a poté v dlouhé řadě až do počátku roku 1278, kdy byl velmož zbaven života. Všechny zachované Boršovy predikáty jsou uvozeny pouze latinskou předložkou de, jen na listině z roku 1264 je uvedeno Borssho, miseracione divina castellanus in Rysenburch (CDB V/1, č. 403). Tato intitulace je již desítky let předmětem badatelského sporu: Jde o vzácné prozrazení skutečnosti, že Boreš nebyl skutečným vlastníkem hradu Rýzmburka, ale pouhým zdejším kastelánem, který se hradu někdy koncem 40. let 13. století zmocnil?9 Souvisí takto uvozený predikát s jedním se zásahů krále proti Boršovi, kdy mu panovník hrad dočasně konfiskoval nebo nuceně předal v léno?10 O znění intitulace zroku 1264 se také opírá teorie zeměpanského stavebníka hradu.

Zjevné nedorozumění dosavadního bádání spočívá v nesprávném chápání míry osobní iniciativy samotného Boreše v inkriminované listině z roku 1264. Písemnost byla vydána ve Vlčnově u Uherského Brodu, kde měl zřejmě Boreš středisko svého tamějšího panství při uherské hranici. Toto odlehlé panství začali Hrabišici budovat již někdy kolem počátku 13. století, tedy v době, kdy zde byl také založen významný cisterciácký klášter ve Velehradě.

 

Obr. 9. Rýzmburk, hrad.

Obr. 9. Rýzmburk, hrad. Celkový plán bez vyznačení stavebního vývoje podle I. Lehkého (1993). Čísly vyznačeny stavební části a detaily zmiňované v textu a u obr. 10–12. — Abb. 9. Rýzmburk, Burg. Gesamtplan ohne Kennzeichnung der Bauentwicklung nach I. Lehký (1993). Durch Nummern gekennzeichnet die im Text und bei Abb. 10–12 erwähnten Bauteile und Details.

 

Boršův otec Bohuslav, nejvyšší komorník, měl velmi úzký vztah k cisterciákům a jejich klášter si zřejmě také vybral za místo posledního odpočinku. V listině z roku 1264 Boreš potvrzuje Velehradu otcovu donaci důchodů ve Velké nad Veličkou (Velímský 2002, 140–143). Podstatné jsou přitom okolnosti vydání této listiny. Zavádějící je často používaný obrat, že vydavatel písemnosti „se hned v prvé větě uvedl jako Boreš, z Božího slitování kastelán na Rýzmburku“ (naposled Klápště 2003, 792). Boreš však pochopitelně sám listinu nepsal, ale ani ji osobně nediktoval a nepoužil svého stylizátora či písaře. Písemnost se nedochovala v originálu, a tak ani nevíme, zda byla stvrzena Boršovou pečetí. Diktátor (stylizátor) písemnosti pocházel podle diplomatického rozboru J. Šebánka a S. Duškové (CDB V/I, č. 600) z okruhu žďárského avelehradského kláštera. Šlo tedy o tzv. příjemeckou listinu, což bylo v dané době a v případě listiny šlechtice určené nižšímu církevnímu feudálovi naprosto obvyklé. Stylizátorský rukopis nasvědčuje souvislosti s texty listiny znojemského kastelána Bočka pro žďárský klášter z roku 1255 (CDB V/1, č. 60) a listiny vydané velehradským opatem roku 1269 v Opavě (CDB V/2, č. 592). Obě prozrazují svůj původ v cisterciáckém prostředí a obě jsou uvozeny intitulací s devoční formulí, ačkoli Boček je světskou osobou a jeho společenské postavení nelze počítat ke špičkovým. Z obvyklé normy vybočuje také Boršova intitulace s devoční formulí miseracione divina ve vlčnovské listině, ovšem pouze ve vztahu k Boršovu původu.11

 

 

Obr. 10. Rýzmburk, hrad.

Obr. 10. Rýzmburk, hrad. Vnitřní líc jižní části vnější hradby se sedlovou vížkou (vpravo) a nikou střílny pro palnou zbraň (uprostřed). Srov. obr. 9: 4; 11: A; 12. Foto V. Razím 1994. — Abb. 10. Rýzmburk, Burg. Innenseite des Südteiles der äußeren Wehrmauer mit Sattelturm (rechts) und Nische der Schiessscharte für Feuerwaffe (inmitten). Vgl. Abb. 9: 4; 11: A; 12. Foto V. Razím 1994.

 

Tato formule se naopak ve stejné době hojně užívá s intitulacemi církevních hodnostářů, jako jsou opat, biskup, arcibiskup, děkan, arciděkan, probošt či kněz (srov. např. CDB V, č. 384, 416, 491, 492, 511, 518, 543, 635, 641, 683, 687, 777, 784, 797, 835). Boršově neobvyklé intitulaci není třeba dávat žádný zvláštní význam. Listinu vyhotovili velehradští cisterciáci, kteří měli zájem na písemném potvrzení Bohuslavovy donace, zatímco šlechtickému původci na tomto pořízení nemuselo příliš záležet. Diktátor z klášterního prostředí zřejmě použil buď ze zvyku, nebo z určité servility vůči panu Boršovi poněkud vznešenější intitulaci s devoční formulí, která se u šlechty v různých formách objevuje jen zřídka. Neznalost (vždyť Rýzmburk byl tak daleko), nepozornost nebo z tehdejšího hlediska nedůležitost rozlišení může být prostou příčinou použití termínu castellanus, aniž by pro to bylo věcné opodstatnění.12 S „nástrahami“ takovéhoto druhu je při interpretaci diplomatického materiálu třeba počítat, případ od případu s ohledem na dobu, vztahy původce a příjemce písemnosti atp. Můžeme si také právem klást otázku, zda pan Boreš a uvedení svědci vůbec poznali doslovné znění latinsky psané listiny a měli možnost (mimo jiné s ohledem na míru své gramotnosti) vnímat přesnou formu použité intitulace.

 

Obr. 11. Rýzmburk, hrad.

Obr. 11. Rýzmburk, hrad. Střílny a prevet (D?) v jižní části vnější hradby. A– srov. obr. 9: 4; 10; 12; B – srov. obr. 9: 2; C – srov. obr. 9: 3; D – srov. obr. 9: 1. Zaměření V. Razím, J. Krechler, L. Holík 2004. — Abb. 11. Rýzmburk, Burg. Schiessscharten und Prevet (D?) im Südteil der äußeren Wehrmauer. A – vgl. Abb. 9: 4; 10; 12; B – vgl. Abb. 9: 2; C – vgl. Abb. 9: 3; D – vgl. Abb. 9: 1. Vermessung V. Razím, J. Krechler, L. Holík 2004.

 

Pokud jde o výpověď samotných zdí Rýzmburka o jeho zakladateli, postoupilo poznání hradu od roku 1992, kdy se konfrontovala dvě badatelská pojetí (Durdík – Klápště 1992), o něco kupředu. Především došlo k prozkoumání vnějšího hradebního okruhu a k jeho zařazení k typu hradby bez ochozu (Lehký 1993), na základě dnešních poznatků zřejmě neslučitelného s datací údajné „královské“ fáze hradu (srov. Razím 1997). Toto podstatné zjištění sice bylo „kastellologickým“ směrem zaregistrováno, avšak kupodivu nezadalo žádný podnět k revizi „královské varianty“, založené právě na mechanickém předpokladu jednotné výstavby rozsáhlé dispozice. Četné publikování představy o královském původu hradu, avšak s různými obměnami slov a jejich větných spojení, velmi ztěžuje možnost uchopit poslední konzistentní názor. Na jedné straně se konstatuje, že vývoj hradu „není doposud zcela uspokojivě vysvětlen“, že dosavadní vědomosti o datování a podobě jednotlivých vývojových ází jsou „velmi mlhavé“ a že je potřeba prověřit v poslední době nastolený názor, že vnější ohrazení je mladší, nejspíše ze 14. století. Tyto texty jsou provázeny rekonstrukcí hradu, na níž se počítá s datováním vnějšího hradebního obvodu do 14. století či konkrétněji na jeho počátek. Avšak na stejných stránkách se naproti tomu nepochopitelně setrvává na předešlém názoru o rozsáhlé „královské“ dispozici ze 13. století, kterou šlechtický uchvatitel nedokázal naplnit zeměpánem proponovanou zástavbou (Durdík 1999, 408; Durdík – Bolina 2001, 81–82).

 

Obr. 12. Rýzmburk, hrad.

Obr. 12. Rýzmburk, hrad. Detailní pohled do niky střílny pro palnou zbraň v jižní části vnější hradby, s otvorem pro zasouvací břevno. Srov. obr. 9: 4; 10; 11: A. Foto V. Razím 2003. — Abb. 12. Rýzmburk, Burg. Detailblick in die Nische einer Schiessscharte für Feuerwaffe im Südteil der äußeren Wehrmauer, mit einer Öffnung für die Schubriegel. Vgl. Abb. 9: 4; 10; 11: A. Foto V. Razím 2003.

 

Zastavme se proto poněkud podrobněji u stavební podoby Rýzmburka. Pokud jde o vnější hradební okruh, je třeba zdůraznit, že je zcela svébytným stavebním celkem, nezávislým na hradním jádru, a tak musíme při seriózním pokusu o rekonstrukci vývoje neobyčejně rozsáhlého hradu a priori počítat s eventualitou jeho pozdějšího rozšíření (Razím 1997).13 Při hledání smyslu mnoha metrů hradeb a relativně malého množství zděné zástavby je třeba zvažovat i zcela opačnou variantu, než razí „kastellologické“ pojetí: Hrad mohl být původně menší, s dostačujícím rozsahem zástavby, a vnější hradby vznikly později, s dominantním fortifikačním účelem, v jehož rámci další zástavby nebylo zapotřebí. Budeme-li pátrat v dějinách Rýzmburka po okolnostech, za kterých by významná potřeba fortifikačního rozvoje hradu měla zvláštní opodstatnění, nelze přehlédnout období mezi léty 1398 a 1459, kdy Rýzmburk drželi míšeňští markrabí. Zejména v období husitských válek se hrad stal spolu s městy Ústím nad Labem, Mostem, Duchcovem a hrady Blanskem a Střekovem důležitým opěrným bodem Míšňanů na území Čech. Ve velkém nebezpečí se Rýzmburk ocitl po roce 1426, kdy po bitvě u Ústí bezprostředně hrozilo tažení husitů přes hraniční hvozd (např. Čornej 2000, 353–357). Markrabí rea goval posílením hradu, kde měla být vydržována posádka 90 lidí, doplňována zásoba munice a zbraní, písemné prameny snad nasvědčují také stavební činnosti. Strategický význam pro Sasy udržel Rýzmburk i po Lipanech. Po bitvě u Želenic roku 1438 Míšňané rozváželi na své hrady české zajatce, přičemž jen na Rýzmburku jich mělo být internováno 130 (Sedláček 1923, 172–176).

 

Obr. 13. Rýzmburk, hrad.

Obr. 13. Rýzmburk, hrad. Obytná věž v severní výspě jádra hradu, pohled na západní průčelí sraně gotickými okny. Vpravo je vidět nárožní kvádrová armatura začínající při úrovní terénu, nad sdruženým oknem 1. patra řada otvorů zaniklého vyloženého ochozu, uprostřed pod korunou zdi jeden z vyčnívajících kamenů, které zřejmě podpíraly horní trám stříšky ochozu. Foto V. Razím 1994. — Abb. 13. Rýzmburk, Burg. Wohnturm im Nordausläufer der Kernburg, Blick auf die Westfront mit frühgotischen Fenstern. Rechts ist eine auf Geländeniveau beginnende Eckquaderung zu sehen, über dem Kuppelfenster des 1. Stockes eine Reihe von Balkenlöchern des untergegangenen hervorkragenden Wehrganges, inmitten unter der Mauerkrone einer der Kragsteine, die offenbar den oberen Dachbalken des Umganges unterstützten. Foto V. Razím 1994.

 

Oproti dosavadním odhadům lze dobu vzniku upřesnit na základě důležitých detailů této vnější fortifikace. Rozsáhlý hradební okruh je vybudován stavební technologií, která s výjimkou jihozápadní části prozrazuje jednotnou dobu vzniku. Vedle již zmíněných sedlových vížek a kurtin bez ochozu (Lehký 1993) je třeba upozornit ještě na vylehčovací pasy v základové partii, které se uplatňují na východní, západní a severozápadní straně. I. Lehký zaregistroval také čtyři otvory nízko nad terénem v jihovýchodním úseku hradby, které interpretoval jako prevet, dvě střílny s ven rozevřenými špaletami a blíže neurčený otvor, uzavíraný dřevěnou deskou za pomoci zasouvací závory (obr. 9 až 12). Uvedené ven špaletované střílny přisoudil J. Varhaník užití ručních palných zbraní, avšak s výhradou, že nelze vyloučit pozdější přezdění částí hradby (Varhaník 2002, 132). Na základě podrobného ohledání obou líců zdi však podle našeho názoru druhotnému zřízení střílen nic nenasvědčuje. Nedoceněný zůstal otvor se zasouvací závorou, který je rovněž nepochybně původní součástí hradby. Jeho segmentem sklenutá nika je pouze kolem 100 cm široká i vysoká a vlastní otvor ve vnějším líci, jehož původní tvar se nedochoval, byl podle fragmentů okolního zdiva ještě podstatně menší. Malé rozměry a umístění vysoko nad strmou skálou hradního kopce vylučují, že by šlo o vstupní otvor, stejně tak je však nepravděpodobný pouze pozorovací účel, neboť tuto funkci plnily dvě sedlové vížky v těsném sousedství a nika otvoru je pro pobyt případného pozorovatele příliš (a zbytečně) těsná. Pokud by šlo ookénko, právem bychom také očekávali, že jeho závorou zajišťovaná dřevěná okenice zanechá po sobě stopy upevnění. Ty zde však nejsou. Konečně samotná poměrně mohutná závora u malého otvoru ve zcela nepřístupné poloze nedává za předpokladu pouhé okenice smysl (obr. 11: A). Soudíme proto, že otvor byl střílnou a že zasouvací závora sloužila ve shodě s analogiemi pro zaklesnutí háku (či jiný způsob upevnění) palné zbraně, která mohla mít i větší ráži než běžné hákovnice. Tento otvor pokládáme za důkaz toho, že vnější hradební okruh byl vybudován až v době používání palných zbraní, tedy nejdřívě těsně před husitskými válkami, spíše však až v jejich průběhu. Pozdější vznik, tedy počínaje 2. polovinou 15. století, považujeme naopak za nepravděpodobný s ohledem na absenci vyspělejších fortifikačních prvků této doby, zejména krytých ochozů a flankovacích bašt uzpůsobených pro nasazení většího množství střelby. Koncentrace střílen v jihovýchodní partii vnější hradby nepochybně souvisí s kontrolou právě toho místa přístupové cesty k hradu, v němž se ne- přítel poprvé objevil na dohled a dostřel obránců (obr. 9: 2–4)

 

 

Obr. 14. Rýzmburk, hrad.  

Obr. 14. Rýzmburk, hrad. Detail jižního průčelí jihozápadní nárožní věže jádra hradu, druhotně připojeného k jižní zdi pozdější kaple (dole). Foto V. Razím 2003. — Abb. 14. Rýzmburk, Burg. Detail der Südfront des südwestlichen Eckturmes der Kernburg, die sekundär an die Südmauer der späteren Kapelle angefügt wurde (unten). Foto V. Razím 2003.

 

Předpoklad vybudování vnějšího hradebního okruhu v uvedeném období konvenuje s tehdejším mimořádným strategickým posláním Rýzmburka, potřebou pojmout do jeho opevnění velkou posádku a nově opevnit rozlehlou hradní dispozici, aby žádná její část nemohla být samostatně opanována nepřítelem. V této souvislosti je velice zajímavá otázka stáří a smyslu prostorné obdélné budovy (ca 27 x 13 m), vysunuté před vnější hradbu na západní straně (obr. 9: 5). Pokud se dosud vyskytl pokus o její interpretaci, uvažovalo se o ubikaci pro čeleď, sýpce a konírně (Sedláček 1923, 167) nebo o hradním pivovaru z 15. či počátku 16. století (Menclová 1972, 202; Durdík 1999, 408). Podélné zdi stavby vykazují rozdělení na tři plochostropá podlaží, bez stop vnitřního dělení, ve zdivu je zazděno několik kamenných koulí. Přízemí a 1. patro (zdivo 2. patra je dochováno jen nízko nad podlahu) osvětlovaly rovně přeložené otvory, jejichž vnější štěrbinová ústí jsou asi 120 cm vysoká a 10 cm široká. Výška parapetů nad podlahou umožňovala z interiérů pohodlný přístup. Lze soudit, že tato budova primárně nesloužila hospodářským účelům. V úvahu připadá (v intencích Sedláčkova názoru) spíše polyfunkční ubikace pro posádku – kasárna. Uvedené otvory byly způsobilé k využití ke střelbě, a tak budova mohla zároveň sloužit jako veliká flankovací bašta v místech, kde byl obvod hradu nejméně chráněn terénními svahy. Vnitřek budovy mohl být velmi nenáročně upravený, svisle dělený jen lehkou konstrukcí, jejíž stopy zanikly. Podobný charakter mohla mít z obranných důvodů také zaniklá obvodová zeď obrácená směrem k jádru hradu, která zřejmě nebyla v přímém kontaktu s vnější hradbou. S touto hradbou je strukturou srovnatelné zdivo budovy, které je čistě kamenné, bez příměsi cihel.

 

Obr. 15. Rýzmburk, hrad.

Obr. 15. Rýzmburk, hrad. Východní průčelí jihozápadní nárožní věže jádra hradu. Vlevo jižní zeď pozdější kaple, se stopami nadezděného ochozu a předprsní zídky. Vpravo nádvorní zeď kaple sfragmentem předstupujícího čela západního klenebního pole. Foto V. Razím 2003. — Abb. 15. Rýzmburk, Burg. Ostfront des südwestlichen Eckturmes der Kernburg. Links die Südmauer der späteren Kapelle, mit Spuren des aufgemauerten Wehrganges und der Brustwehrmauer. Rechts die Hofmauer der Kapelle mit einem Fragment der hervortretenden Stirnseite des westlichen Gewölbejoches. Foto V. Razím 2003.

 

Obr. 16. Rýzmburk, hrad.

Obr. 16. Rýzmburk,hrad. Klenební konzola s výběhem žeber na severní stěně kaple. Foto V. Razím 2003. — Abb. 16. Rýzmburk, Burg. Gewölbekonsole mit dem Rippenauslauf an der Nordwand der Kapelle. Foto V. Razím 2003.

 

Pokud jde o zhruba trojúhelné jádro hradu v nejvyšším místě ostrožny, všeobecně se právem pokládá za část dispozice, kde se stavělo nejdřív. Z dosavadních hodnocení stavebního vývoje jádra lze eliminovat v podstatě tři názory. D. Menclová pouze konstatovala, že hranolová věž v severním rohu pochází podle ostění okenních otvorů ze 70. let 13. století a že klenba v jihozápadní hranolové věži a přístavba kaple na jižní straně byly dokončeny teprve na počátku 14. století (Menclová 1972, 202). Složitější stavební vývoj jádra představil J. Kuthan. Uvedl, že všechna nároží severní věže jsou armována kvádry až k povrchu skály a úseky hradby k nim přiléhají na spáru. U jihozápadní věže shledal rozdílné řešení; zdi navazující na její severozápadní a jihovýchodní nároží jsou s věží provázány a armovací kvády počínají až výše nad terénem; proto byla tato věž postavena později než věž severní. Stavení přiléhající k severní straně této věže je podle J. Kuthana připojeno dodatečně. Za nejstarší část jádra pokládá severní věž a datuje ji nejspíše do let 1260–1270, jihozápadní věž měla vzniknout o nedlouho později. Vztah zdiva kaple k sousedním stavbám nehodnotí, ale podle protáhlých klenebních konzol předpokládá její vznik nejspíše v pozdním 13. století (Kuthan 1994, 272–279). Poslední zveřejněný názor T. Durdíka vyznívá v tom smyslu, že když se Boreš nejpozději k roku 1250 zmocnil rozestavěného královského hradu, byla již dispozice jádra se třemi nárožními věžemi hotová, přičemž stratigraficky nejstarší stavbou je severní věž. Za Boršovo dílo je nejspíše možno považovat nevelký palác (při severní straně jihozápadní věže). Kaple byla podle autora „dokončena okolo roku 1300, nepochybně však, jak dokládá zavázání jejího polygonálního závěru do čelní zdi jádra, byla součástí původního záměru“ (Durdík 1999, 407–408).

 

Obr. 17. Rýzmburk, hrad.

Obr. 17. Rýzmburk, hrad. Pohled z kaple směrem k východu. Uprostřed příčný řez úsekem hradební zdi, nahoře se stopami předprsní zídky a nadezděného ochozu. Vpravo druhotně připojená branka s rámem pro padací můstek, vlevo brána do jádra hradu. Foto V. Razím 2003. — Abb. 17. Rýzmburk, Burg. Blick von der Kapelle in Richtung Osten. Inmitten ein Querschnitt durch einen Abschnitt der Wehrmauer, oben mit Spuren der Brustwehrmauer und des aufgemauerten Wehrganges. Rechts das kleine, sekundär angefügte Tor mit einem Rahmen für die Zugbrücke, links das Tor in die Kernburg. Foto V. Razím 2003.

 

Prohlídka hradního jádra poskytuje oproti předešlým názorům komplikovanější a značně odlišný obraz. Severní obytná věž se skutečně na první pohled jeví jako „stratigraficky“ nejstarší, neboť stojí v nejvyšším místě staveniště a oba úseky obvodové hradby jádra přiléhají na spáru k armaturám jejích nároží (obr. 9: 6; 13). Stav těchto úseků zdí nám však dnes nedovoluje s jistotou tvrdit, že jsou původní, nejstarší fortifikací na tomto místě. Obvodová zeď zřetelně trpěla častými statickými poruchami a byla doplňována či nahrazována novými konstrukcemi, aniž bychom zatím dokázali stanovit četnost a chronologii těchto proměn. Věž je v literatuře hodnocena jako obytná, ovšem vázaná na dal- ší obytný provoz jádra (Durdík – Bolina 2001, 39). Tomu, že nesloužila stálému obývání či dlouhému pobytu, nasvědčuje výbava jejích plochostropých interiérů, které se sice v přízemí a prvním patře otvírají k jihozápadu výtvarně pojednanými lomenými okny, ale postrádají stop vytápění a obvyklý prevet v některém z pater (otázkou je účel severního otvoru v přízemí). Ostění těchto oken, která byla opatřena pevnou mříží a okenicí na závoru, lze sice umělecko-historicky datovat přibližně do 3. čtvrtiny 13. století, tak jako nezřídka však nelze vyloučit, že byla použita druhotně, z nějaké jiné zdejší stavby. Při hodnocení kamenických prvků na Rýzmburku bychom navíc neměli zapomínat na to, že pouze 2,5 km pod hradem probíhala ve 13. století výstavba cisterciáckého kláštera téhož stavebníka, kam byl dopravován a ve značném množství opracováván pískovec. Lze si jistě velmi reálně předsta vit, že z klášterní hutě byly architektonické prvky nejen v případě potřeby nebo při různých změnách na stavbě pro hrad získávány, ale že zde mohly být přímo pro hrad vyráběny.14

 

Obr. 18. Rýzmburk, hrad.

Obr. 18. Rýzmburk, hrad. Válcová věž u brány do jádra hrad, pohled od východu. Nad druhotnou obezdívkou spodní části věže původní vchod. Foto V. Razím 2003. — Abb. 18. Rýzmburk, Burg. Rundturm beim Tor in die Kernburg, Blick von Osten. Über der sekundären Ummauerung des Unterteiles des Turmes der ursprüngliche Eingang. Foto V. Razím 2003.

 

Toto je mimořádná okolnost, která vybízí při uměleckohistorické interpretaci Rýzmburka k velké opatrnosti. Za stylově nejpokročilejší lze pokládat okénko na jižní straně 2. patra věže, jehož lomený záklenek je na obou stranách několikanásobně drobně vykrajovaný. Pozoruhodná je také existence zaniklého ochozu, který obíhal druhé patro věže. Ochoz nesly dřevěné krakorce, částečně tvořené stropními trámy, v nárožích položené radiálně. Na ochoz se ze 2. patra věže vstupovalo lomeným portálkem na východní straně, jehož dveře se zevnitř zajišťovaly závorou zasouvanou do masy zdi, tedy shodně jako jižní vstup do přízemí.15 Tento způsob zavírání je snad indicií velké výšky hradebních zdí jádra, z jejichž vrcholu by do věže bylo možno vniknout. Ochoz věže byl krytý, jak lze soudit z hrubě opracovaných kamenů, které vystupují na jednotlivých průčelích věže zhruba v úrovni stropu 2. patra. Kameny patrně nesly vodorovné trámy, k nimž se přimykaly horní konce krokví pultových stříšek (obr. 13). Nad tímto ochozem věž vrcholila ve fragmentech dochovanou tenčí předprsní zídkou, na jejíž vnitřní straně probíhal další obvodový ochoz. Způsob zastřešení nelze bez možnosti detailního průzkumu koruny zdiva stanovit. Stěny interiérů věže obsahují fragmenty druhotně opracovaných kamenických prvků16 ataké špalety a záklenky oken a vstupu v patrech jsou provedeny ze značného množství pískovcových kvádrů. Stejně tak zde lze pozorovat menší množství cihel a jejich úlomků. Uvedená struktura zdiva podle našeho názoru nasvědčuje spíše tomu, že věž vznikla v době, kdy měl hrad již určité období stavební činnosti za sebou.

 

Obr. 19. Rýzmburk, hrad.

Obr. 19. Rýzmburk, hrad. Detail interiéru věže u brány do jádra hradu. Nika vchodu (srov. obr. 18) je zastropena původními dubovými trámy (dendrochronologické datum 1248/1249). Foto V. Razím 2003. — Abb. 19. Rýzmburk, Burg. Detail des Interieurs des Turmes bei dem Tor in die Kernburg. Die Eingangsnische (vgl. Abb. 18) ist mit den ursprünglichen Eichentramen überdacht (dendrochronologisches Datum 1248/1249). Foto V. Razím 2003.

 

Obr. 20. Rýzmburk, hrad.

Obr. 20. Rýzmburk, hrad. Zbytky brány v hradební zdi pod východní stranou obytné věže jádra hradu (obr. 9: 15). Dvě kapsy pro zasouvací závory za zaniklým ostěním, vlevo od nich fragment líce špalety. Foto V. Razím 2003. — Abb. 20. Rýzmburk, Burg. Reste des Tores in der Wehrmauer unterhalb der Ostseite des Wohnturmes der Kernburg (Abb. 9: 15). Zwei Riegellöcher für Schubriegel hinter dem untergegangenen Gewände, links das Fragment einer Leibungsfläche. Foto V. Razím 2003.

 

Do úvah o relativní chronologii horního hradu je třeba zapojit také dosud opomíjené dimenze obvodového zdiva.17 Zatímco zdivo severní věže a k jejím nárožím přiléhajících hradeb je poměrně tenké, pak severně a východně od jihozápadní věže dosahuje podstatně větší mocnosti. Průzkum dochovaného obvodového zdiva nasvědčuje tomu, že nejstarší je spodní část 195 cm silné jižní zdi. Teprve na místě její odstraněné západní partie byla vystavěna jižní zeď hranolové věže (obr. 14). Západní zeď této věže (na jihozápadním nároží je původní diagonální opěrák) je současná s 260 cm silnou zdí paláce, který s věží tvořil jeden stavební celek. Tomuto závěru nasvědčuje umístění severního vstupu do patra věže, který výškově korespondoval s širokým ústupkem pro podlahu v paláci. Nelze tedy tvrdit, že palác je mladší než věž, jakkoli jeho tenčí nádvorní zeď je k nárožní armatuře věže přiložena na spáru (obr. 9: 9). Datování jihozápadní věže je opět problematické. Z uměnovědného hlediska je spojeno s otázkou vypovídací hodnoty fragmentů křížové klenby v 1. patře, kterou vynášela subtilní, na místě konzol jen prostě podseknutá klínová žebra s vyžlabenými boky. Na zadní straně žeber stavitel použil jako výplň úlomky cihel, ve východní stěně prostory se uplatňuje několik tvarově neurčitých otesaných kvádrů. Z hlediska dané problematiky je podstatné, že ani jihozápadní věž nelze bez výhrad pokládat za součást prvotní výstavby hradního jádra, neboť je nejspíše mladší než jižní zeď (obr. 9: 7; 14).

Spolu s touto věží byla na starší spodní část jižní obvodové zdi nově vystavěna část horní, jejíž svrchní partie přilehla na spáru k armatuře jihovýchodního věžního nároží. Zeď vrcholila tenčí předprsní zídkou chránící zřejmě ochoz, z čehož je zřejmé, že se ani tehdy ještě nepočítalo s výstavbou kaple při východní straně věže (obr. 14; 15 vlevo). Směrem od věže k východu tato zeď probíhá přímo a poté se mírným zaoblením stáčí k severovýchodu. Toto zaoblení (nikoliv zalomení, jak se někdy uvádí) ani žádný jiný detail však nelze pokládat za důkaz toho, že zde od počátku byla plánována stavba kaple. Zahnutí zdi mohlo být vyvoláno pouze průběhem hrany terénu. Interiér trojbokého závěru kaple také v půdorysu s vnějším zaoblením nekoresponduje. Z výše podaného nástinu vývoje jižní zdi jádra a jihozápadní věže vyplývá, že kaple je součástí minimálně třetí stavební fáze této par- tie hradu (obr. 9: 8). Při výstavbě kaple byl zrušen a nadezděn uvažovaný ochoz jižní zdi a celá zeď byla zvýšena, aby odpovídala teprve tehdy postavené, podstatně tenčí severní zdi lodě. K přibližnému datování kaple přispívají dvě výrazně protáhlé a projmuté jehlancové konzoly, dochované na severní zdi lodě (obr. 16). Oproti dřívějšímu datování k přelomu 13. a 14. století se nejnovější hodnocení přiklání přibližně k roku 1320 (Líbal 2001, 435). Pozdějšímu datování zřejmě napovídají také poměrně úzká, příčně orientovaná pole křížové klenby v lodi, nesená útlými hruškovými žebry.18 Klenbu rýzmburské kaple bude nejspíše třeba hledat v souvislosti s postupnou výstavbou oseckého klášterního ambitu v průběhu 1. třetiny 14. století (srov. Líbal 1994; 2001). Pod západní částí lodě byl prostor zaklenutý rovněž žebrovou klenbou, jak ukazuje dochovaný výběh druhotně osazeného žebra neznámé profilace v jihozápadním koutě.

Vývojově nejkomlikovanější je zřejmě jihovýchodní část hradního jádra, které vévodí subtilní válcová věž, založená na vyvýšeném skalisku (obr. 9: 10). Je velmi pravděpodobné, že vedle věže byla od počátku umístěna brána, jejíž dnešní dispozice je však opět výsledkem vývoje v několika fázích (obr. 9: 11). Samotná věž a především její skalní podnož jsou obestavěny téměř na celé východní polovině obvodu zdivem brány, zaniklého objektu s valenou klenbou a východního ramene hradby, všechny tyto konstrukce jsou však připojeny druhotně (obr. 9: 12; 18). Východně od závěru kaple je dochován úsek hradební zdi, jež je podstatně slabší než jižní zeď kaple a původně vrcholila tenčí, zřejmě předprsní zídkou (obr. 9: 13; 17). Tato zeď, jejíž konstrukční a časový vztah ke kapli neznáme, se podle dochovaných stop plynule stáčela k jihovýchodu, kde ji prolamovala branka, jež tu vznikla v blíže neurčené fázi vývoje hradu. Tento vstup byl později nahrazen dochovanou brankou pro pěší s padacím můstkem, jež se přiložila na spáru k vnějšímu líci zdi, pokračující směrem k jihovýchodu (obr. 9: 14; 17). Nelze tvrdit, že branka v těchto místech byla původním vstupem do jádra hradu. Tím naopak mohla být brána procházející obvodovou hradbou, která vymezovala prostor pod východní stranou jádra. Existenci dosud opomíjené brány prozrazuje fragment líce špalety a dvě hluboké, nad sebou umístěné kapsy po závorách vrat (obr. 9: 15; 20). Po vstupu touto branou příchozí překonal zmíněné nádvoří a vystoupal pod válcovou věž, na jejíž těleso zřejmě navazovala další brána, situovaná přibližně ve směru V–Z. Tento předpoklad vychází z umístění vchodu do 1. patra věže právě na její východní straně (obr. 18). Vstupní nika za prostým obdélným portálkem vchodu je dosud přeložena třemi původními, nedokonale hraněnými trámy, které byly podle dendrochronologického datování vytesány z dubu pokáceného v zimě 1248/1249 (obr. 19). Protože šlo o běžné, krátké stavební dříví, lze právem uvažovat o jeho použití bezprostředně po smýcení stromu (Kyncl 2004). Je velice pravděpodobné, že tato věž a případně také některé části obvodové hradby jsou nejstaršími dochovanými stavebními konstrukcemi hradního jádra. Umístění staticky odolné válcové věže na izolovaném temeni vyvýšené skalky malého půdorysu přitom nenasvědčuje tomu, že by zde předtím stála nějaká starší stavba.

I z tohoto stručného přehledu vývoje hradního jádra jasně vyplývá, že je nelze prezentovat jako stavební celek, který se zformoval v krátké době podle jednotného plánu a nadto vykazoval nějaké zřetelné atributy zeměpanského původce. Doložit nelze ani jednotnou koncepci dnešní dispozice se třemi věžemi, ani původní záměr vybudovat zde kapli. Kromě válcové věže, jež střežila bránu, jeví se ostatní stavby (obě hranolové věže, obytná budova, kaple, velké části obvodové hradby) spíše jako dílo úprav a přestaveb v dalších fázích, případně mohou napovídat dlouhé, změnami provázené výstavbě. Tento závěr je třeba vyzdvihnout zejména u severní věže, stojící na nejcennějším místě celé rozsáhlé hradní dispozice. Pokud lze reálně datovat vznik válcové věže na samotný přelom 40. a 50. let 13. století, vyrostla dochovaná severní věž se značným časovým odstupem. Je pak otázkou, zda na jejím místě předtím již nestála jiná, třebas provizorní stavba.

Absolutní datum 1248/1249, které je možno s velkou mírou pravděpodobnosti vztahovat k samotným počátkům výstavby hradu, vzácně koresponduje s prvním doloženým predikátem Borše z Rýzmburka z roku 1250. Nabízí se závěr, že Boreš zavedl svůj nový predikát již v době rozbíhající se stavby, i když obývat své sídlo mohl až o něco později. Vzhledem k obsahu předešlého odstavce je však podle našeho názoru pravděpodobnější (srov. také níže pasáž o hradě Dražice), že v krátkém časovém období vznikla spolu s válcovou věží na horním hradě zástavba umožňující užívání sídla, která byla později vystřídána či výrazně potlačena dochovanými stavbami. Také vztah mezi daty dendrochronologie a diplomatiky nepodporuje platnost konstrukce, podle níž si Boreš přivlastnil zeměpanský hrad; musel by to udělat a otevřeně prezentovat již na začátku stavby. Hrad Rýzmburk byl zřejmě založen na konci epochy Václava I., kdy měl zeměpán vzhledem k charakteru své pozdní vlády i známým událostem kolem kralevicova povstání nejmenší důvod stavět hrad – navíc velký a nákladný – v srdci kmenové državy svého nejvěrnějšího a nejmocnějšího spojence. Vzhledem k poměru mezi králem a Borešem zároveň není třeba se domnívat, že by královský maršálek k založení hradu musel využít doby poklesu ústřední panovnické moci. Často prosazovanou představu o principiálním antagonictickém vztahu krále ke stavbě šlechtických hradů lze dnes již zjevně pokládat za překonanou (k tomu srov. Vaníček 2000; 2002a; 2002b).

Po Boršově smrti v roce 1278 nastal útlum dřívějšího mocenského a majetkového rozmachu rodu, vedoucí ke ztrátě některých statků. Snad se projevil také v přeměně rýzmburského panství v královské léno. Naproti tomu si Rýzmburkové udržovali v době Jana Lucemburského a Karla IV. stále významné postavení mezi českou šlechtou a soustředili se na budování svého panství pod Krušnými horami (Velímský 2002). Držba rezidenčního hradu více mužskými členy rodu logicky mohla vést k potřebě stavebního rozšíření, včetně vybudování dalšího obytného jádra. Právě z tohoto období může pocházet dnes téměř zbořená zástavba jižně od horního jádra a sousední vysoká válcová věž. Zdá se, že se také rozběhla výstavba opevnění jižní části ostrožny. Západně od válcové věže se dochovaly zbytky silné zdi, která se stáčela směrem k jižní straně věže a k níž byl na spáru připojen další úsek více než 2 m silné hradby, jejíž součástí je dílem dochovaná věžová brána (obr. 9: 16–18). Toto opevnění zjevně začalo být budováno na nejméně terénem chráněné straně ostrožny, ale nepodařilo se je dokončit. Výše hodnocená vnější hradba se sedlovými vížkami, která má zcela jiný charakter, se na výběh zdi východně od brány připojila na spáru (obr. 9: 19). Důvod nedokončení, respektive přerušení díla vnějšího opevnění můžeme snad hypoteticky spojovat se slábnutím preferencí hradu a s přesouváním těžiště zájmu Rýzmburků na západočeské Bečovsko, jak je možno pozorovat již zhruba od poloviny 14. století, nebo až s pozdějším zadlužením Hrabišiců, které vyvrcholilo prodejem Rýzmburka roku 1398 míšeňskému markraběti.

 


Lichnice v Železných horách
vstupuje do psané historie roku 1251 v predikátu Smila z Lichtenburka (CDB IV, č. 220). Vysvětlení, že představa o zeměpanském původci hradu nemá žádné historické opory, bylo již podáno několikrát (Klápště 2003; Urban 2003, zejm. 57–61). Zbývá tedy stavební podoba hradu, zejména dispozice, jejíž charakteristika podle T. Durdíka prozrazuje zeměpanského stavebníka 1. poloviny 13. století (nejpodrobněji Durdík 1991, 59–61).

Nedávno byla Lichnice předmětem názorové výměny mezi T. Durdíkem na straně jedné a J. Frolíkem a J. Siglem na straně druhé, ktěří se nemohou shodnout na tom, co vlastně nalezli malým terénním výzkumem a průzkumem zdiva v jihovýchodním hrotu hradní dispozice: zda trojúhelný objekt, nebo obytnou válcovou věž s břitem.19 J. Klápště tuto diskusi hodnotí jako „spletitou“ a „mimoběžnou“, je však třeba poukázat na otázku samotné existence věci, o niž zde běží. Obě diskutující strany se vlastně rozcházejí pouze v tom, zda zadní strana objektu byla rovná či zaoblená, což by mělo být důležité pro oprávněnost či nepřijatelnost jeho klasifikace jako věže; v poslední fázi debaty ale T. Durdík vyjádřil názor, že šlo o věž bez ohledu na tento detail (Durdík 2000b). Existence obytné věže, kterou by bylo možno datovat před zlomový rok 1251, je důležitá pro „kastellologickou“ koncepci, jež na větším počtu staveb tohoto druhu zakládá svou hypotézu královského původu Lichnice. Není však jasné, odkud diskutující archeologové berou jistotu, že vykopaný jižní břit (jak lze nalezený útvar zřejmě klasifikovat v jeho základové partii, přičemž údajné datování do 13. století je ovšem třeba lépe zdůvodnit: srov. Klápště 2003) konstrukčně a chronologicky souvisí s fragmentárně dochovanou částí stavby na druhé straně mladší štítové zdi, a hlavně jak souvisí s úseky obvodové zdi hradu. Z rozsahu archeologické sondy (Frolík – Sigl 1993) i z rozsahu nadzemních partií zdiva je zřejmé, že k prokázání těchto souvislostí nedošlo (obr. 21; 22). A priori se tedy existence těchto souvislostí pokládá za nepochybnou. Zcela jasně to prozrazuje T. Durdík, když sice správně uvádí, že „poznání komplikovaného stavebního vývoje hradu výrazně ztenčuje fragmentárnost jeho zbytků zkomolených při nedávných i současných památkových úpravách“, ale vzápětí bez zdůvodnění konstatuje, že „z prvé fáze nepochybně pochází hlavní obvodová hradba, do níž byla v severovýchodním nároží zavázána mohutná okrouhlá plochostropá obytná věž a další, analogická, avšak mohutným břitem opatřená, nově zjištěná stavba stávala i v nároží jihovýchodním“ (Durdík 1999, 332).

Podporou hypotézy zeměpanského původu hradu má být rozlehlá trojstranná dispozice, v jejíchž rozích měly stát nejméně dvě obytné věže (obr. 21). Torzo hlavní z těchto věží vévodí severovýchodnímu nároží. I když tato stavba skutečně utrpěla novodobými úpravami, shledáváme již při zběžné prohlídce, že její válcové těleso nelze v rozporu s dosavadními názory hodnotit jako dílo jedné stavební fáze, natož s oprávněním datace do 1. poloviny 13. století (srov. obr. 21). Na severní až severovýchodní straně vnějšího pláště zdiva je jasně patrné, že byla vystavěna samostatně a jednolitě od dnešní úrovně terénu až ke koruně včetně své dolní kónické a v půdorysu tupoúhle se lomící části, která měla přispívat ke stabilitě věže. Současnost této skarpy s vlastním segmentem uvedené části věže prokazují i více než 4 m hluboké původní otvory po trámech, které sloužily jako lešení v době výstavby, zároveň ale také jako trvalá výztuha. Ztužující trámy zde byly použity rovněž v jádru zdiva. 20 Plášť věže plynule přechází na dochovanou část severní hradební zdi, jež je tedy současná (obr. 23 až 26). Charakter zdiva této strany věže, a to včetně vnitřního pláště, nasvědčuje příměsí pískovce, cihel a zlomků pálené střešní krytiny vzniku v pokročilejší fázi existence hradu. Jiný vzhled a strukturu líců má vnější plášť východní části věže, kterou je možno pokládat za relativně starší. Nenacházíme zde řady otvorů po dřevech a také horizontální vrstvy zdiva jsou vzájemně odděleny odlišným způsobem. Rovněž zobrazení a fotografické snímky z doby před rekonstrukčními pracemi hradu ve 30. letech 20. století zřetelně nasvědčují tomu, že tato část věže pocházela z jiné doby než část severní (obr. 24; 25).21 Na základě těchto zobrazení přichází v úvahu i možnost, že východní část byla pozůstatkem věže, jejíž půdorys se poněkud lišil od dnešního stavu. Složitějšímu vývoji a četným změnám nasvědčují také další detaily věže, jako směr trhlin patrný ze starých snímků, nepravidelnosti půdorysu a pláště interiéru, nestejný způsob navázání hradeb na jihu a západě, rozdíly ve vnitřní struktuře zdiva atd. Upozornit je třeba také na přímo probíhající východní trnož věže, který plynule navazuje na hradební zeď, a na existenci takovéhoto trnože rovněž na straně jižní a západní (na západě je zřetelně provázán s hradební zdí). Zdá se, že celá věž ve výsledné podobě vyrůstala z tohoto kvadratického soklu, který na severovýchodní straně tvořil jakýsi tupoúhlý klín.22 Při snaze o podrobnější vyhodnocení vývoje věže by bylo třeba pořídit její přesné zaměření a provést stavebně- historický průzkum, vycházející ze studia archivní dokumentace. Zatím lze pouze konstatovat, že absolutní i relativní chronologie věže ve vztahu k dispozici hradu je nejasná, stejně jako její vnitřní uspořádání a funkce. Věž prošla složitějším stavebním vývojem, který se týkal – zřejmě v důsledku destrukce severní části – i jejího půdorysu.

 

Obr. 21. Lichnice, hrad.

Obr. 21. Lichnice, hrad. Půdorys podle T. Durdíka (1999, 333). Černě vyznačeno zdivo, které T. Durdík datuje do 13. století. Na jižním hrotu dispozice zakreslen „břit“, nalezený při archeologickém výzkumu (srov. obr. 22). — Abb. 21. Lichnice, Burg. Grundriß nach T. Durdík (1999, 333). Schwarz gekennzeichnet das Mauerwerk, welches T. Durdík in das 13. Jahrhundert datiert. An der südlichen Spitze des Disposition ist ein „Schnabel“ eingezeichnet, die bei der archäologischen Forschung entdeckt wurde (vgl. Abb. 22).

 

Na základě uvedených poznatků o severovýchodní věži se krátce vraťme k diskutované jižní výspě hradu. Jistě stojí za úvahu, zda v půdorysu zjištěný ostroúhlý útvar, charakterizovaný archeology jako břit, měl stejný tvar také ve vyšších partiích a zda je skutečně průkazný jeho vznik ve 13. stole tí. Negativní otisky a fragmenty zdiva na straně dovnitř hradu nelze přes všechny pokusy o výpočty ao rekonstrukce průběhu stavebních úprav v těchto místech jednoznačně vyhodnotit jako doklady existence věže, což ukazuje především dnešní stav po částěčné destrukci, který svědčí o bezvýchodnosti zmíněné letité diskuse mezi archeology. O segmentovém fragmentu zdiva ve vyvýšené úrovni nemůžeme bezvýhradně tvrdit, že je negativem zaobleného interiéru údajné věže.23 Jak již bylo uvedeno výše, nebyla především prokázána vzájemná konstrukční a chronologická jednota nalezeného břitu, údajné zadní (severní) zdi věže a obvodových hradeb. Právě nejblíže dochovaný úsek hradební zdi na západní straně, který T. Durdík bez vysvětlení datuje do 1. stavební fáze 13. století (srov. obr. 22 nahoře), obsahuje podíl příměsi cihelného materiálu, který obecně bývá indicií původu zdiva v pozdějších obdobích existence hradu, kdy byl k dispozici materiál pro druhotné využití.24

 

Obr. 22. Lichnice, hrad.

Obr. 22. Lichnice, hrad. Půdorys jižního nároží dispozice podle T. Durdíka (např. 2002, 60), se zakreslením „břitu“ nalezeného archeologickým výzkumem a s rekonstrukcí půdorysu domnělé věže. Křížkovaně vyznačeno zdivo připisované T. Durdíkem bez důkazu první stavební fázi. — Abb. 22. Lichnice, Burg. Grundriss der Südecke der Disposition nach T. Durdík (zB. 2002, 60), mit der Einzeichnung der bei der archäologischen Erforschung aufgefundenen „Schnabels“ und der Grundrissrekonstruktion des vermeintlichen Turmes. Mit Kreuzen gekennzeichnet das der ersten Bauphase zugeschriebene Mauerwerk.

 

Je třeba zdůraznit, že žádný z dochovaných úseků obvodové zdi hradu za dnešního stavu poznání nemůžeme bez pochyb spojovat se 13. stoletím, naproti tomu některé partie nasvědčují vzniku v pozdějších fázích výstavby. Stejně lze charakterizovat také dnešní vědomosti o ostatních prvcích hradní dispozice. Tvrzení, že „vrámci české hradní produkce 13. století se Lichnice jednoznačně vymyká z kontextu šlechtických hradů“, založil T. Durdík právě na velké rozloze její dispozice a vyšším počtu věží, určených k obývání (Durdík 1991, 57). Tyto údajné typické znaky Lichnice jsou však neprokázané.

Závěrem je třeba zastavit se ještě u hradů, které podle „kastellologické“ koncepce mají být lichnické dispozici podobné a jejichž původ má být natolik jistý, že opravňují k tomuto srovnání. Zjišťujeme, že těmito „vzory“ jsou právě Jindřichův Hradec a Rýzmburk (zde jde tedy o důkaz kruhem) a Křivoklát se Zvíkovem, jejichž současné poznání neumožňuje ve většině případů o relativní chronologii nárožních věží a hradeb vyslovit jednoznačné soudy. Skutečnost, že dispozice uvedených hradů díky terénu vycházejí z trojúhelníku, má pro srovnávání rovněž malou váhu.

 

Obr. 23. Lichnice, hrad.

Obr. 23. Lichnice, hrad. Věž v severovýchodním nároží, pohled od západu. Foto V. Razím 2003. — Abb. 23. Lichnice, Burg. Turm an der Nordostecke, Blick von Westen. Foto V. Razím 2003.

 


K typologickým a sociálním souvislostem počátků českých šlechtických hradů

V předešlých odstavcích jsme v reakci na příspěvek J. Klápštěho připojili další prameny a pohledy promlouvající k otázce doby vzniku a stavebníka pojednávaných hradů, které mají reprezentovat zásadní vývojové trendy vztahu mezi panovníkem a šlechtou ve 13. století. Při snaze analyzovat komplexně stav a východiska prezentace „kastellologické“ koncepce této problematiky v souborných pracích z poslední doby (zejm. Durdík 1999; 2000; Durdík – Bolina 2001) bychom se museli věnovat dlouhé řadě lokalit, což na tomto místě není možné.

Nelze zde však nepřipomenout ještě další skupinu hradů uvedené koncepce, kterou J. Klápště ponechal stranou. Zatímco Říčany a Vizmburk mají představovat šlechtou vybudované ojedinělé „miniatury“ královských hradů s obvodovou zástavbou, pak hrady Stará Dubá a Příběnice údajně reprezentují ještě další úroveň vztahu hradních dispozic královských a šlechtických stavebníků. V době, kdy „mohutné a výstavné hrady s obvodovou zástavbou se staly přímo symbolem královské moci a na dlouhou dobu nedostižným vzorem pro šlechtické hradní stavby“, mohly se pokusit zbudovat takovou stavbu, která by byla se stavbou královskou alespoň částečně souměřitelná, pouze ty nejvýznamnější šlechtické rody, a to ještě zcela výjimečně. Doposud prý v Čechách známe pouze dva takové případy, a to právě Starou Dubou a Příběnice (Durdík – Bolina 2001, 87).

 

Obr. 24. Lichnice, hrad.

Obr. 24. Lichnice, hrad. Věž v severovýchodním nároží, pohled od severovýchodu. Stav tři desítky let před započetím rekonstrukce hradu. Na věži je dobře patrná svislá spára, související s výstavbou pláště ve dvou fázích. Pravá (severní) část na zobrazení je nejspíše mladší (převzato z Klaus 1898). — Abb. 24. Lichnice, Burg. Turm an der Nordostecke, Blick von Nordosten. Zustand drei Jahrzehnte vor dem Beginn der Rekonstruktion der Burg. Am Turm ist gut sichtbar eine senkrechte Fuge, die mit der Erbauung des Mauermantels in zwei Phasen zusammenhängt. Der rechte (nördliche) Teil auf der Abbildung ist am ehesten jünger (übernommen aus Klaus 1898).

 

„Zcela výjimečné postavení“ Staré Dubé má spočívat v tom, že „v době striktní typové diferenciace mezi královskými a šlechtickými hrady představuje spolu s Příběnicemi jediné šlechtické stavební podniky řádově srovnatelné s královskými hrady typu s obvodovou zástavbou a tvoří tak jeden z absolutních vrcholů výjimečných možností nejvýznamnějších šlechticů doby posledních Přemyslovců“ (Durdík 1999, 512). Na jakých základech však stojí tyto závěry? O stavebníku posázavského hradu nevíme nic určitého. Poprvé se Dubá připomíná roku 1283 v predikátu Ondřeje z rozvětveného rodu Benešoviců, avšak kdy hrad vznikl a jak v Ondřejově době vypadal, nelze vzhledem k dnešnímu stavu památky říci. Plošně poměrně rozsáhlé, ale dochovaným zdivem sporé zříceniny hradu neumožňují seriózně určit postup vývoje a chronologii dispozice, není zde jediný architektonický prvek, který by dovoloval své datování. Jak vyhlížel, jaký měl vývoj a z jaké doby vlastně pochází „palácový okrsek tvořený zřejmě čtyřmi křídly okolo nevelkého obdélného centrálního nádvoří“ je nejasné, proto jej nelze hodnotit jako vícekřídlý palácový komplex, blížící se velkým královským hradům 13. století (srov. Durdík – Bolina 2001, 23).25 Autor tohoto výjimečně vysokého hodnocení prostě vsází na to, že „… Dubá se svou složitou dispozicí je jednou z největších šlechtických hradních staveb druhé poloviny 13. století v Čechách“ (Durdík 1980, 162).26 Analogicky je tomu s Příběnicemi, které mají být „nejnáročnějším stavebním podnikem Vítkovců z 13. století“, přičemž „příčina tkví nesporně ve skutečnosti, že šlo o mocenskou demonstraci v místě ostrého střetu jejich zájmů se zájmy královskými, demonstrovanými založením nedalekého města a hradu Hradiště“ (Durdík 1999, 459). Také zde je však ve skutečnosti seriózní studium vývoje hradní dispozice (podobně jako sídelněhistorických souvislostí) teprve budoucí možností a k citované jednoznačné interpretaci nejsme na základě dostupných vědomostí oprávněni.

 

Obr. 25. Lichnice, hrad.Obr. 25. Lichnice, hrad. Věž v severovýchodním nároží, pohled od severovýchodu. Vpravo část pláště s původními otvory po dřevech lešení a výztuh zdiva (srov. obr. 24). Foto V. Razím 2004. — Abb. 25. Lichnice, Burg. Turm an der Nordostecke, Blick von Nordosten. Rechts ein Teil des Mauermantels mit den ursprünglichen Rüstlöchern (vgl. Abb. 24). Foto V. Razím 2004.

 

Při hodnocení hradů jsou vedle výsledků archeologie a interpretace písemných pramenů nepominutelné doklady stavebního vývoje, přičemž není rozhodující, že dnešní stav zřícenin přináší jen velmi málo absolutních dat, které poskytují dendrochronologie a v širším smyslu dějiny umění. Zkoumání zdiva zpravidla poukazuje na velmi složitý vývoj těchto stavebních celků, který nebýval jen přímočarý a aditivní, ale často byly starší konstrukce dílem nebo zcela nahrazovány jinými. S těmito procesy je třeba počítat i tam, kde je nemůžeme povrchovým průzkumem zachytit a analyzovat. Pokud se na tuto zásadu nebere zřetel a stavební vývoj hradu se neprezentuje na základě jeho skutečného průzkumu, lze lehko vytvářet obecné teorie širokého dosahu, které však mohou být naprosto scestné.


Pochopitelně lze prohlásit, že tím nebylo řečeno nic nového, o to více však zaráží, kolikrát jsme se jen u několika zmíněných lokalit setkali s právě opačným přístupem.27 V úzkém koridoru jediného, apriorně vytvořeného pohledu se třídí a „škatulkují“ jednotlivé dispozice a vzápětí se pak používají jako doklady platnosti obecných vývojových trendů hradní architektury a společenských procesů. Často se na první pohled zdá, že východiskem kategorických závěrů jsou exaktní zjištění archeologického výzkumu, téměř nikdy se však o tom nelze přesvědčit. Ani u archeologie přitom nejde jen okonkrétní a tematicky ohraničené otázky (jako je příklad Krašova, odkud jsou nám skutečné výsledky dvou sezón výzkumu nedostupné již po více než tři desítky let), ale rovněž o údajná zjištění, z nichž se odvozují obecné zákonitosti. Ve vztahu k našemu tématu jde zejména o již zmíněné rozpoznání tří základních etap výstavby hradů, z nichž první se má týkat obvodové hradby, věže a obytné části v minimálním rozsahu (Durdík – Bolina 2001, 81). Tato zákonitost prý byla rozpoznána až díky novodobým archeologickým výzkumům, nikdy však nebyl prezentován seznam a rozbor těchto lokalit s dokumentací nálezových situací, aby bylo možno posoudit, na jak přesvědčivých a reprezentativních argumentech byly přijaty závěry.

 

Obr. 26. Lichnice, hrad.

Obr. 26. Lichnice, hrad. Věž v severovýchodním nároží, detailní pohled na severní část vnějšího pláště a navazující hradbu (vpravo) s původními hlubokými otvory po dřevech lešení a výztuh zdiva (srov. obr. 24 a 25). Foto V. Razím 2004. — Abb. 26. Lichnice, Burg. Turm an der Nordostecke, Detailansicht des Nordteiles des äußeren Mauermantels und der anschließenden Wehrmauer (rechts) mit den ursprünglichen Rüstlöchern (vgl. Abb. 24 und 25). Foto V. Razím 2004.

 

Nakonec připomeňme některé další aspekty a poznatky zkoumání šlechtických hradů 13. století, jež mohou přispět k budování ucelenějšího pohledu na tuto důležitou problematiku.

K poměrně vžitému názoru o rozšířeném jevu úchvatů královských hradů šlechtou zjevně přispívá představa, že poslední Přemyslovci budovali systém vrcholně středověkých hradů, které měly zajišťovat pohraniční oblasti před vnějším nepřítelem (např. Durdík 2003). Tato koncepce je především pro území Čech prosazována bez ohledu na absenci dokladů takového procesu a na skutečnost, že prameny doložené vlastnické poměry mnohdy nasvědčují opaku. V argumentaci bývá před kritikou historických pramenů preferována „kastellologická metoda“, podle níž lze královského a šlechtického stavebníka od sebe rozlišit na základě orientačního studia dispozice a stavební podoby toho kterého hradu, případně zjednodušená interpretace historických zpráv a místních jmen, nebo pouhé dojmy povýšené bez vysvětlení na fakta. Na těchto základech stojí názory o královském původci Landštejna, Velešína, Vimperka, Kynžvartu, Hasištejna, Krupky, tzv. Václavova hradu v Chebu a dalších lokalit. V takto vytvořeném prostředí se pak zdá být domnělý králův zájem na založení Jindřichova Hradce nebo Rýzmburka jako přijatelnější. Je třeba zdůraznit, že výše uvedený trend není doložen a že prameny nasvědčují spíše tomu, že již od Přemysla Otakara I. se čeští panovníci v pohraničních oblastech cílevědomě angažují spíše v zakládání měst a neprojevují systémovou snahu rozmísťovat své hrady v územích, která kolonizovaly a zasídlily šlechtické rody (Vaníček 2000; 2002a; 2002b; Razím 2004).

Obr. 27. Lichnice, hrad.

Obr. 27. Lichnice, hrad. Vývoj fragmentu nádvorního líce zdiva údajné jižní věže (srov. pozn. 23). A – stav před opravou 29. 2. 1933, B – stav během opravy 1935, C – stav po opravě 1936 (Fričovo album z oprav Lichnice, srov. pozn. 21). — Abb. 27. Lichnice, Burg. Entwicklung eines Fragments der hofseitigen Mauerschale angeblich eines Südturmes. A– Zustand vor der Ausbesserung am 29. 2. 1933, B – Zustand während der Ausbesserung 1935, C – Zustand nach der Ausbesserung 1936 (Fričs Album von den Ausbesserungen auf Lichnice, vgl. Anm. 21).

 

Rozsah hradního areálu, většinou vymezený terénem či umělým příkopem, nelze interpretovat jednostranně. I přes absenci výrazného vnitřního dělení je možné, že část dispozice měla zpočátku funkci předhradí (resp. hospodářské části) a teprve později se stala součástí vlastního hradu. To může být právě příklad Staré Dubé, jejíž výslednou vícedílnou dispozici nelze bez důkazu vydávat za dílo 13. století, nebo Lichnice, kde absence zřetelného předhradí je používána jako argument pro královského stavebníka (Durdík 1991). Terénní podmínky v případě Lichnice či Křivoklátu vybízely k opevnění větší plochy, aniž by tato skutečnost sama o sobě dokazovala vývoj jejího využití. Rozlehlá ostrožna s členitým povrchem na Rýzmburku si vyžadovala zcela jiný přístup a koncepci zástavby než malá, ostře ohraničená ostrožna Krašova.28

Velký rozsah šlechtického hradu může zdánlivě paradoxně znamenat opak mimořádného společenského a hospodářského postavení stavebníka. Jde o případy, kdy hrad stavěli a drželi v nedílu šlechtičtí sourozenci nebo příbuzní. V pramenech po této skutečnosti nemusí být stopy a dnešní stav lokality ji nemusí prozrazovat. Vnitřní dělení dispozice nemuselo zřetelně vykazovat větší počet jader. Jen ze zmiňovaných lokalit připomeňme Říčany, za jejichž stavebníka se zpravidla považuje Ondřej z Všechrom, truksas a nejvyšší komorník Přemysla Otakara II., který se po Říčanech poprvé píše k roku 1289 ve formulářové sbírce pražského biskupa. Ondřej má patřit spolu s Tasem z Vizmburka k těm několika vyvolencům, jimž jen mimořádné postavení u dvora umožnilo sáhnout po „miniatuře královského typu hradu“. Stačí však připustit, že Ondřej hrad budoval spolu se svými bratry, kteří se rovněž pohybovali v prostředí okolí krále (Novotný 1937, passim; Klápště 2004, 788–789), a rázem můžeme postavení Říčan vnímat v diametrálně jiných relacích. Předpokládaná obvodová zástavba, resp. větší poměr obytné plochy nemusí souviset se vzorem královského hradu, ale s konkrétní potřebou. Stavbou společného sídla se ušetří prostředky a pracovní síly, a tak lze ve stavební podobě hradu vedle výjimečné snahy o reprezentaci hledat také myšlenku na úsporná opatření. Společenské postavení vlastníka, které se má promítat v jeho budovatelských možnostech, se náhle nejeví tak jasně a jednoduše, ale značně rozporuplně. I když v nedávné době na říčanském hradě proběhl archeologický výzkum, nepřinesl zjištění, která by prokazovala uváděnou typologickou klasifikaci (Durdík – Kašpar 2002). Zatímco srovnávaný Vizmburk má přehlednou sevřenou dispozici, zůstává stavební vývoj Říčan dosti nejasný. Především není představa o tom, jak na sebe navazovaly dochované části s reliktem hranolové věže a se zbytkem dvoupatrového paláce. Obě mohly vzniknout v jiné fázi vývoje hradu, podle odlišné koncepce. Záhadou je také skutečný smysl toho, proč východní aseverní zeď paláce byla v převážné části své výšky na spáru přiložena k ostatním zdem. I když nelze upírat někdejšímu říčanskému paláci monumentalitu a kvalitu provedení, k jeho hodnocení v širších souvislostech – o celém raně gotickém hradě nemluvě – máme velmi málo jednoznačných podkladů.

Informace o postupu a okolnostech založení a prvotní výstavby šlechtických hradů ve 13. století jsou vzácné. Tím cennější je proto příklad hradu Dražice v dolním Pojizeří, který podle podrobné zprávy v tzv. Roudnickém rukopisu biskupa Jana IV. z Dražic z 30. let 14. století založil roku 1264 jeho otec Řehník (Řehoř). Také Řehník byl významnou osobností u pražského dvora, kde ve druhém a třetím desetiletí vlády Přemysla Otakara II. postupně zastával hned několik vysokých úřadů, které napovídají jeho postavení mezi nejvlivnějšími muži ve státě. Ačkoli měl podle rukopisu Řehník založit dražický hrad již uvedeného roku, až do jeho smrti někdy po srpnu 1279 není dochována jediná listina s tímto predikátem. V okruhu vysoce situovaných svědků vždy vystačil s křestním jménem a názvem úřadu, který zastával. Pouze roku 1266, když zřejmě ještě nefiguroval mezi nejvyšší dvorskou elitou, se píše podle Litovic u Prahy (Rehnic de Lutowich: CDB V/1, č. 477). Důvod absence dražického predikátu však musíme hledat také v tom, že Řehník podle Roudnického rukopisu do své smrti hrad nedokončil, ale stavbu dovedl jen ke klenbám (stropům) prvního podlaží. Rozestavěného hradu se v nedílu ujali Řehníkovi synové Jan a Řehník, z nichž první se stal známým biskupem. Také oni až do konce 13. století predikát podle hradu neužívali, ale byli pouze spojováni se jménem svého váženého otce. Bratři pak podle uvedeného textu hrad zcela dokončili v průběhu prvních dvou desetiletí 14. století a potřebovali k tomu 17 let. I když z tohoto příběhu nelze vyvozovat žádné všeobecně platné závěry, za pozornost stojí dlouhá výstavba plošně nevelkého hradu i přes významné postavení a patrně i značné možnosti stavebníků. Právě probíhající stavebněhistorický průzkum překvapivě nasvědčuje tomu, že Řehníkovi synové podstatně změnili původní záměr a z rozestavěných zdí asi ponechali sotva část. Důvody lze jen tušit, ale vedle nových, dobou a postavením biskupa podmíněných požadavků musíme uvažovat také o společné držbě rodového sídla, která si vynutila jinou dispozici. Tajemstvím zůstane, jak se na podobě hradu mohla projevit skutečnost, že biskup svého dílu na hradě asi příliš nevyužil, neboť jej k sobě poutaly pražský úřad, další jeho sídla či pobyty ve Francii (Razím – Nachtmannová 2004). Na pozadí stop, souvislostí a chronologie těchto proměn na Dražicích nelze nemít skepsi k tomu, co směrodatného k danému tématu jsme schopni rozpoznat při drtivé většině povrchových průzkumů našich hradů. Povrchový průzkum hradů a jejich zřícenin jen málokdy přináší možnost spolehlivě a podrobně stanovit stavební vývoj. Kategorizace dispozic na základě těchto průzkumů může být zcela zavádějící. Mnohdy lze pochybovat i o relativním stáří prvků, které se na základě vžitých stereotypů zdají být neochvějné, jako je například tzv. bergfrit. Za dnešní situace, kdy již máme díky mnohaleté píli „kastellologů“ náš dochovaný hradní fond takřka kompletně typologicky roztříděn, by byla žádoucí revize, nakolik jsou přijímané závěry nosné, na základě kterých metod a premis byly přijaty a především co se z nich vyvodilo pro hodnocení celku. Zjevně není dobře, že „kastellologie“ může mít různá pojetí (srov. Durdík 1999, 250), a tak si zřejmě také může dovolit rezignaci na rozhodující hlediska a metody a časté ustrnutí v domněnkách. Je-li zdůrazňováno, že znakem „české kastellologické školy“ je vůdčí postavení archeologie středověku (Durdík 1999, 250), měly by být výsledky archeologických výzkumů odpovídajícím způsobem zpřístupněny odborné veřejnosti (Razím 2002; Klápště 2003). Pokud „kastellologie“ nemá přesněji stanovený obsah a pracovní postupy, neměl by se tento neurčitý pojem nadužívat, jak je tomu dnes. Za současné situace pojem „kastellologie“ u nás vyjadřuje spíše zájmovou oblast (včetně amatérské) studia konkrétní matérie, tedy hradů, než vědní obor s jeho nezbytnými atributy. Mělo by být zřejmé, kterými obecně přijatými metodami byl ten který hrad zkoumán a které metody nebyly uplatněny. U publikací mnoha hradů, jako například Rýzmburka či Lichnice, se to dnes nelze bez podrobného pátrání dozvědět, přestože právě tyto lokality jsou vydávány za nosné pilíře tendencí vývoje. Smícháním množství staveb, od podrobně poznaných až po ty, jejichž hodnocení lze sotva označit alespoň za hypotézu, vznikají konstrukce, kterým nelze již zprincipu mnoho důvěřovat. Namísto často vágní „kastellologie“ bychom měli hrady týmově zkoumat pomocí všeobecně uznaných metod a postupů příslušných vědních oborů a stále důkladně zvažovat, k jakým závěrům nás opravňuje současná míra poznání každé které z lokalit (srov. Kouřil – Wihoda 2002 a Gabriel 2002).

Tento příspěvek vznikl za podpory projektu výzkumu a vývoje NPÚ-ÚOPSČ „Systematická identifikace, dokumentace a prezentace hodnot ohrožených skupin památek ve středních Čechách“.

 


Prameny

CDB: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. III. 1–2 (1231–1240), G. Friedrich – Z. Kristen edd., Pragae 1942–1962; IV. 1–2 (1241–1253), J. Šebánek – S. Dušková edd., Pragae 1962–1965. RBM: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II. (1253–1310), J. Emler ed., Pragae 1882.

LITERATURA

Čechura, J. 1979: Hospodářský vývoj plaského kláštera v době předhusitské, Historická geografie 18, 233–305. Čihák, J. – Fritz, Z. – Miler, J. – Valenta, P. 1989: Povrchový průzkum hradu Frumštejna, Castellologica bohemica 1, 201–214. Čornej, P. 2000: Velké dějiny zemí koruny české V. (1402–1437). Praha – Litomyšl. Durdík, T. 1991: Stavební podoba jižního nároží hradu Lichnice v souvislosti s jeho počátky, Castellologica bohemica 2, 53–64.

— 1993: Středověký vývoj hradu, in: Jindřichův Hradec 1293/1993, České Budějovice, 69–83. — 1994: K interpretaci výsledků archeologického výzkumu jižního nároží hradu Lichnice, Castellologica bohemica 4, 67–74. — 1999: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha. — 2000a: Nástin problematiky českých feudálních sídel 13. století, Castellologica bohemica 7, 17–50. — 2000b: K podobě jižního nároží a počátkům hradu Lichnice – pokračování diskuse, Castellologica bohemica 7, 395–402. — 2002: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky. Praha. — 2003: Hrady Václava II., Zprávy památkové péče 63, 105–109. Durdík, T. – Bolina, P. 2001: Středověké hrady v Čechách a na Moravě. Praha. Durdík, T. – Kašpar, V. 2002: Ke stavební podobě a vývoji hradu v Říčanech, Archaeologia historica 27, 79–89. Durdík, T. – Klápště, J. 1992: Dva pohledy na počátku hradu Riesenburku, Archeologické rozhledy 44, 266–276. Durdík, T. – Sušický, V. 2000: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Střední Čechy. Praha. Frolík, J. – Sigl, J. 1993: Zjišťovací výzkum na hradě Lichnici v roce 1991, Castellologica bohemica 3, 117–124. Gabriel, F. 2002: Quo vadis vědo o hradech?, Castellologica bohemica 8, 499–502. Hejna, A. 1982: Vizmburk – příklad hradní architektury 13. století, Památky a příroda 7, 13–21.

— 1983: Výzkum hradu Vizmburku – příspěvek ke studiu hradní architektury 13. století, in: Umění 13. století v českých zemích, Praha, 173–195. Charvátová, K. 1985: Význam cisterciáckého řádu pro osídlení Čech, Archaeologia historica 10, 415–421.

— 1992: Kolonizace plaského kláštera 1145–1250, Muzejní a vlastivědná práce 30 – Časopis Společnosti přátel starožitností 100, 73–83. — 1993: Settlement patterns within the domain of Plasy abbey, Bohemia: 1100–1400 A.D., Památky archeologické 84, 120–147. — 1995: Vývoj osídlení na panství kláštera v Teplé ve 13. století, Historická geografie 28, 71–91. Klápště, J. 2003: Poznámky o sociálních souvislostech počátků šlechtických hradů v českých zemích, Archeologické rozhledy 55, 786–800. Klaus, A. 1898: Lichnice. Kutná Hora. Kočka, V. 1930: Dějiny politického okresu karlovického. Díl I. Soudní okres kralovický. Kralovice.

— 1932: Dějiny politického okresu karlovického. Díl II. Soudní okres manětínský. Kralovice. Kouřil, P. – Wihoda, M. 2002: Česká kastelologie na rozcestí?, Archaeologia historica 27, 21–35. Kubín, P. 2000: Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha. Kubů, E. 1979: Pozemková držba kláštera kladrubského v době předhusitské (do roku 1420), Historická geografie 18, 205–232. Kuthan, J. 1994: Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Města – hrady – kláštery – kostely.

Vimperk. Kyncl, T. 2004: Datování dřeva z hradu Rýzmburka. Archeologické rozhledy 56, 214–217. Lehký, I. 1993: Vnější hradební okruh hradu Rýzmburk (Osek), Zprávy památkové péče 53, 234–237. Líbal, D. 1994: Osek, in: Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Sborník vydaný k 850. výročí

založení kláštera v Plasech, Praha, 62–67.

— 2001: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha. Menclová, D. 1972: České hrady 1. Praha. Nový, R. 1972: Přemyslovský stát 11. a 12. století. Praha. Profous, A. 1954: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I. Praha. Profous, A. – Svoboda, J. 1957: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny IV. Praha. Razím, V. 1997: K původu hradební zdi bez ochozu, Průzkumy památek IV/2, 78–88.

Razím, V. 2002: K otázkám stavebního vývoje a původu hradu Týřova. Poznámky k metodice výzkumu hradů v bývalém královském hvozdu, Archeologické rozhledy 54, 625–680.

— 2004: K tendencím v ochraně hranic českého státu 13. století, Archaeologia historica 29, v tisku. Razím, V. – Nachtmannová, A. 2004: Ke stavebnímu vývoji hradu Dražice, in: Svorník 2, Praha, v tisku. Sedláček, A. 1905: Hrady, zámky a tvrze království českého 13. Plzeňsko a Loketsko. Praha. — 1923: Hrady, zámky a tvrze království českého 14. Litoměřicko a Žatecko. Praha. Sommer, J., G. 1838: Das Königreich Böhmen 6. Pilsner Kreis. Prag. Šebánek, J. – Dušková, S. 1963: Listina v českém státě doby Václava I. (u nižších feudálů a měst). Rozpravy ČSAV – řada společenských věd 73, č. 10. Praha. Škabrada, J. 2003: Konstrukce historických staveb. Praha. Šusta, J. 1935: Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. České dějiny II/1. Praha. Trnka, G. 1913: Říčany v minulosti i přítomnosti. Říčany. Urban, J. 2003: Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha. Vaníček, V. 2000: Velké dějiny zemí koruny české II. (1197–1250). Praha – Litomyšl.

— 2002a: Velké dějiny zemí koruny české III. (1250–1310). Praha – Litomyšl. — 2002b: „Právo na hrad“ a hradní regál – hodnocení souvislostí revindikačních sporů ve 13. století v českých a alpských zemích, in: M. Antoniewicz red., Zamki i przestrzeń spoleczna w Europie środkowej i wschodniej, Warszawa, 24–50. Varhaník, J. 2002: Obrana středověkého hradu palnými zbraněmi, Archaeologia historica 27, Brno, 125–138. Velímský, T. 2002: Hrabišici. Páni z Rýzmburka. Praha. Wihoda, M. 2001: Recenze Tomáš Durdík – Pavel Bolina: Středověké hrady v Čechách a na Moravě, Praha

2001, Archeologické rozhledy 53, 654–657. Žemlička, J. 1998: Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského (K otázce fyzické kontinuity české šlechty), Západočeský historický sborník 4, 5–39.

— 2002: Počátky Čech královských 1198–1253. Proměna státu a společnosti. Praha. Über die Anfänge der Burgen des böhmischen Adels

 


Poznámky pod čarou

1) K užívání predikátů souhrnně Žemlička 2002, 369–370. Při úvahách nad svědeckými řadami listin, jejich konkrétní datací a uvedenými místy vydání nelze nepochybovat nad tím, že v okamžiku zlistinění ústně a třebas i v jiném místě dojednaného aktu byli vždy přítomni všichni svědci, a měli tak možnost „kontroly“ svého predikátu. Zvláště v prostředí nižší šlechty v daném období, kdy její zájem na písemných právních aktech byl všeobecně velice nízký (např. Šebánek – Dušková 1963), musíme být skeptičtí (seznam studií J. Šebánka a S. Duškové k diplomatice doby přemyslovské nejnověji uvádí Žemlička 2002, 883). Speciální je otázka, jaké konkrétní postavení a osobní angažovanost měli nevýznamní klienti svědčící na listinách světských a nižších duchovních feudálů. Zpět do textu.

2) Přenášení jmen tímto způsobem nebylo výjimečné (obecně k tomu Žemlička 2002, 247–249, pro vesnice v okolí Plas Charvátová 1985). Zpět do textu.

3)  Jednoznačnou etymologickou interpretaci vztahu toponym Krašov : Krašovice zřejmě nelze podat. Zeměpisně a druhově nejbližší analogií je hrad Týřov a sousední ves Týřovice, u nichž se předpokládá, že ves byla pojmenována podle hradu (Profous – Svoboda 1957, 412–413). Zpět do textu.

4) Na existenci takových možností upozorňuje nově V. Vaníček (2002a, 390) na příkladu Vítka ze Skalice, jenž užíval i dalších predikátů – např. z Krumlova, i když tento hrad vlastnili jeho bratranci. Zpět do textu.

5) Je třeba zdůraznit, že Theodericus z Krašovic (stejně tak Detricus z Hunčic) se v dochovaném diplomatickém materiálu vyskytuje výhradně jako svědek na listinách vydaných ve prospěch plaského kláštera. Vždy se řadí mezi posledními svědky, kteří nemají vztah ke královskému dvoru, ale k regionu kolem Plas.

6) Výhodná poloha hradu, z níž bylo možno do značné dálky ve dvou směrech kontrolovat dění v říčním údolí, však mohla vést k umístění nějakého objektu, zejména se strážní funkcí, ještě před vybudováním dochovaného hradu. Tuto možnost je třeba respektovat při úvahách nad výpovědí archeologie o počátcích hradu Krašova.

7) Smysl věže jako izolovaného posledního útočiště podporuje také mimořádně vysoko umístěný vstup do jejího 1. patra na jihozápadní straně. Podoba prostého portálku s půlkruhovým záklenkem a s drobným pravoúhlým odstupněním na hraně bývá – zřejmě správně – pokládána za doklad románského stáří věže (obr. 8).

8) Uměleckohistorické datování sedile v průjezdu 1. brány odpovídá nejspíše 3. čtvrtině 13. století (Kuthan 1994, 169).

9) Sedláček 1923, 169; Durdík in: Durdík – Klápště 1992; Durdík 1999, 407–408.

10)  Novotný 1937, 293; Menclová 1972a, 198; Klápště in: Durdík – Klápště 1992; Vaníček 2000, 444–445; Velímský 2002, 75. Pro pořádek je třeba vyjádřit nesouhlas s tvrzením, že D. Menclová přejala představu, že Boreš budoval Rýzmburk jako královský (srov. Durdík in: Durdík – Klápště 1992; Velímský 2002, 75, pozn. 25). Z textu D. Menclové (1972, 198) takovýto názor nevyplývá, autorka se spíše přiklání k opačné variantě, pouze se nesnaží věc jednoznačně rozhodnout.

11) Téměř všechny listiny, kde se vyskytuje Boršovo jméno (Klápště 2003, tab. na s. 792), jsou vydány panovníkem a Boreš zde figuruje jako svědek. Výjimky, kromě pojednávané listny z roku 1264, představují pouze listiny z roku 1267 a 1275 (CDB V, č. 500 a 796), které Boreš vydává v Dlouhé Loučce a na Rýzmburku ve prospěch své fun- dace augustiniánského konventu u Krasíkova poblíž Moravské Třebové. Obě zřejmě psal jeho písař, který přitom použil jen prostou intitulaci složenou z osobního jména a predikátu.

12) Nedůslednost v používání titulů je v listinách poměrně častým jevem. K nejnázornějším příkladům patří dvě listiny vydané v Plasech jediného dne 2. 7. 1263 (CDB V/1, č. 386 a 387). Mezi svědky jsou v první listině uvedeni Burchardus de Clingenberg a Herkenbertus de Starkenberg, ve druhé listině je Burchardus se stejným predikátem, ale Herkenbertus s funkcí „burchravius“. Burchardus (Purkart z Janovic) byl na královském Zvíkově samozřejmě purkrabím. Naproti tomu v listině vydané v Neuburg u Pasova roku 1274 (CDB V/3, č. 1639) se uvádí svědek Zabissius castellanus in Valchenstain, tedy Záviš z blízkého Falkenštejna, o jehož svobodném vlastnictví hradu nejsou pochybnosti. Jako méně pravděpodobnou bychom snad ve vztahu k Boršově vlčnovské a Závišově neuburské titulatuře mohli uvažovat možnost, že diktátor pod pojmem castellanus mínil obecný význam, který lze přeložit jako „obyvatel hradu“.

13)  Na konkrétní podobu vnějšího hradebního okruhu Rýzmburka, charakteristickou absencí ochozu, poukázal a předatování ne dříve než na konec 13. století navrhl I. Lehký (1993). Nezávisle F. Gabriel upozornil ve svém nepublikovaném stavebněhistorickém průzkumu hradu na samostatnost vnějšího hradebního okruhu vůči hradnímu jádru, a z tohoto důvodu navrhl jeho datování do 1. poloviny 15. století (za tuto informaci děkuji F. Gabrielovi).

14)  K vývoji kláštera během 13. století např. Kuthan 1994, 261–272; Líbal 2001, 302–308.

15)  Otvor pokládala za vchod na eventuální ochoz D. Menclová (1972, 201), J. Kuthan (1994, 274) jej však označil za okno s půlkruhovým záklenkem. D. Menclová mylně rekonstruovala ochoz tak, že zároveň již nesl střechu věže (Menclová 1972, 202), což vzhledem k existenci dalšího podlaží není možné (tuto rekonstrukci převzal T. Durdík, např. 1999, 408).

16) Na tuto skutečnost upozornil již T. Durdík 1999, 408.

17) Zavádějící je publikování velmi nepřesného plánu hradu od D. Menclové (Durdík 2002, 73) za situace, kdy existuje nesrovnatelně přesnější plán I. Lehkého (1993, 235; obr. 9).

18) V literatuře se uvádí, že loď byla zaklenuta dvěma (Menclová 1972, 201–202; Kuthan 1994, 275) nebo třemi (Líbal 2001, 435) poli, soudíme však, že zde byla spíše čtyři pole.

19) Literaturu této diskuse uvádí J. Klápště (2003, 798).

20) T. Durdík (1991, 60) na podporu velkého stáří „prvé fáze“ hradu Lichnice uvádí prokládání zdiva dřevěnými trámy, které podle něj „může být chápáno i jako určitá reminiscence na způsob stavby valových opevnění starších hradišť“, přičemž odkazuje na užití dřev ve zdivu velké věže hradu Křivoklátu. Tato technologie se však běžně užívala během celého středověku (lze ji sledovat také na řadě hradů z různých dob) i v následujících obdobích (souhrnně o smyslu výdřev nejnověji Škabrada 2003, 40–41).

21) Odkazujeme na snímky v albu fotografií z 20. a 30. let 20. století vztahujících se k vyklizovacím a rekonstrukčním pracím na Lichnici, uloženém v Městském muzeu v Čáslavi (MLP 2756, ing. Frič, album hradu Lichnice). Za možnost prohlídky dalších snímků děkuji J. Burešovi (srov. pozn. 24).

22) Dosud prezentované půdorysy hradu tento a další detaily zcela pomíjejí (srov. obr. 21).

23) Na ošidnost interpretace mnoha částí zdiva a jejich líců na hradě názorně poukazuje úzký fragment dnes zaniklého nádvorního líce údajné jižní věže, o němž J. Frolík a J. Sigl soudí, že byl v půdorysu přímý, zatímco T. Durdík se snaží matematickým výpočtem prokázat možnost, že byl segmentový (Durdík 1994, 69). Fotografická dokumentace z doby oprav ve 30. letech 20. století (srov. obr. 27) ukazuje, že tento velmi nepravidelný a krátký fragment líce byl tehdy doplňován, nově vyspárován, a opravy se evidentně týkaly i okolního jádra zdiva.

24) J. Frolík a J. Sigl (1993, 119–120) na základě svého archeologického výzkumu a dalších souvislostí uvažují vznik štítové zdi na jižní výspě hradu nejspíše v průběhu třicetileté války. Dendrochronologický průzkum, provedený v souvislosti s posledními opravami hradu v roce 2002 (J. Kyncl, znalecký posudek č. 238–25/02), však datoval zbytky dřev (datum skácení) samonosného lešení v této zdi do rozmezí let 1520–1522. Analyzovány přitom byly 3 samostatné kusy jedlových dřev z různých míst zdiva. Vzhledem k účelu dřevěných kulatin můžeme vznik štítové zdi klást asi do 1. poloviny 20. let 16. století (za upozornění na existenci průzkumu děkuji T. Kynclovi z Botanického ústavu AV ČR a J. Burešovi z Ekocentra Paleta Pardubice).

25) Ani důvody, na jejichž základě byla zřícenina označena T. Durdíkem za „zavřený hrad“, nelze přijmout, neboť původní úroveň terénu a detaily zdiva, které toto tvrzení mají dokazovat, nasvědčují opaku. Vyplývá to především z rekonstrukce úrovně terénu v době existence hradu (úroveň skalního povrchu je dobře zřejmá v jádru zdiva severovýchodní strany) a ze stavební podoby jihozápadní budovy (kde nelze souhlasit s tím, že nádvorní zeď vystupuje nad dnešní terén patrně až v úrovni podstřešního patra – např. Durdík – Sušický 2000, 115). Lze rovněž vyjádřit nesouhlas s tvrzením, že šikmá spára ve fragmentu zdiva na severovýchodě patří původnímu štítu (srov. Durdík – Sušický 2000 a cit. literaura).

26) Představa o rozlehlém stavebním počinu Benešoviců na Staré Dubé by neměla být ovlivňována opevněným podhradím, zv. Odranec, jehož stáří je nejasné.

27) Na tuto skutečnost bylo jen v poslední době poukázáno již vícekrát (např. Wihoda 2001; Razím 2002).

28) Na velká staveniště dalších Boršových hradů upozorňuje J. Klápště (2003, 794, s odkazem na další literaturu). Módní německé jméno Rýzmburk mohlo být nadsázkou (Klápště 2003, 793), také se v něm ale může odrážet mimořádná terénní konfigurace, kterou tento horský hrad využil.

Aktualizováno Středa, 23 Únor 2011 09:06
 
© Copyright www.hradosek.cz • Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu autora je jakékoli užití fotografií či textů zakázáno.