Hlavní strana Historie Zdrojové texty Nad počátky hradů české šlechty - Rýzmburk
Nad počátky hradů české šlechty - Rýzmburk PDF Tisk Email
seznam článků
Nad počátky hradů české šlechty
Krašov
Říčany a Vimburk
Jindřichův hradec, Rýzmburk, Lichnice
Rýzmburk
Lichnice v železných horách
K typologickým a sociálním souvislostem počátků českých šlechtických hradů
Prameny
Poznámky pod čarou
Všechny strany
Rýzmburk je hlavním hradem dalšího předního šlechtického rodu doby přemyslovské v Čechách – Hrabišiců. Také jeho dispozice má být jedním ze základních kamenů teorie šlechtického úchvatu královských hradů. Rozlehlý hrad se složitým systémem hradeb, ale malým počtem obytných staveb má na sebe podle „kastellologické“ koncepce prozrazovat, že jde o první fázi výstavby hradu typu sobvodovou zástavbou. V tomto stavu měl Rýzmburk získat zdejší kastelán Boreš z rodu Hrabišiců, který i přes své vynikající společenské a ekonomické postavení nedokázal původní královský záměr v úplnosti realizovat (např. Durdík 1999, 408). Podrobná diskuse věnovaná této otázce proběhla již před dvanácti lety (Durdík – Klápště 1992). Tehdy se vzájemně konfrontovaly dvě koncepce – tzv. kastellologická, charakterizovaná v předešlém odstavci, a sídelněhistorická, která přesvědčivě ukázala, že k předpokládanému vzniku královského hradu uprostřed hrabišických majetků neexistuje žádný relevantní pramen ani věrohodná historická souvislost. Právem se proto J. Klápště (2003, 793) pozastavuje nad tím, že navzdory prezentaci tohoto kontextu je stále jako nepochybná opakována „kastellologická“ koncepce počátku Rýzmburka.

Z pohledu historických pramenů je znepokojivý jeden problém, na který se často poukazuje. Rýzmburk se poprvé objevuje v predikátu Borše, tehdejšího nejvyššího komorníka krále, roku 1250 a poté v dlouhé řadě až do počátku roku 1278, kdy byl velmož zbaven života. Všechny zachované Boršovy predikáty jsou uvozeny pouze latinskou předložkou de, jen na listině z roku 1264 je uvedeno Borssho, miseracione divina castellanus in Rysenburch (CDB V/1, č. 403). Tato intitulace je již desítky let předmětem badatelského sporu: Jde o vzácné prozrazení skutečnosti, že Boreš nebyl skutečným vlastníkem hradu Rýzmburka, ale pouhým zdejším kastelánem, který se hradu někdy koncem 40. let 13. století zmocnil?9 Souvisí takto uvozený predikát s jedním se zásahů krále proti Boršovi, kdy mu panovník hrad dočasně konfiskoval nebo nuceně předal v léno?10 O znění intitulace zroku 1264 se také opírá teorie zeměpanského stavebníka hradu.

Zjevné nedorozumění dosavadního bádání spočívá v nesprávném chápání míry osobní iniciativy samotného Boreše v inkriminované listině z roku 1264. Písemnost byla vydána ve Vlčnově u Uherského Brodu, kde měl zřejmě Boreš středisko svého tamějšího panství při uherské hranici. Toto odlehlé panství začali Hrabišici budovat již někdy kolem počátku 13. století, tedy v době, kdy zde byl také založen významný cisterciácký klášter ve Velehradě.

 

Obr. 9. Rýzmburk, hrad.

Obr. 9. Rýzmburk, hrad. Celkový plán bez vyznačení stavebního vývoje podle I. Lehkého (1993). Čísly vyznačeny stavební části a detaily zmiňované v textu a u obr. 10–12. — Abb. 9. Rýzmburk, Burg. Gesamtplan ohne Kennzeichnung der Bauentwicklung nach I. Lehký (1993). Durch Nummern gekennzeichnet die im Text und bei Abb. 10–12 erwähnten Bauteile und Details.

 

Boršův otec Bohuslav, nejvyšší komorník, měl velmi úzký vztah k cisterciákům a jejich klášter si zřejmě také vybral za místo posledního odpočinku. V listině z roku 1264 Boreš potvrzuje Velehradu otcovu donaci důchodů ve Velké nad Veličkou (Velímský 2002, 140–143). Podstatné jsou přitom okolnosti vydání této listiny. Zavádějící je často používaný obrat, že vydavatel písemnosti „se hned v prvé větě uvedl jako Boreš, z Božího slitování kastelán na Rýzmburku“ (naposled Klápště 2003, 792). Boreš však pochopitelně sám listinu nepsal, ale ani ji osobně nediktoval a nepoužil svého stylizátora či písaře. Písemnost se nedochovala v originálu, a tak ani nevíme, zda byla stvrzena Boršovou pečetí. Diktátor (stylizátor) písemnosti pocházel podle diplomatického rozboru J. Šebánka a S. Duškové (CDB V/I, č. 600) z okruhu žďárského avelehradského kláštera. Šlo tedy o tzv. příjemeckou listinu, což bylo v dané době a v případě listiny šlechtice určené nižšímu církevnímu feudálovi naprosto obvyklé. Stylizátorský rukopis nasvědčuje souvislosti s texty listiny znojemského kastelána Bočka pro žďárský klášter z roku 1255 (CDB V/1, č. 60) a listiny vydané velehradským opatem roku 1269 v Opavě (CDB V/2, č. 592). Obě prozrazují svůj původ v cisterciáckém prostředí a obě jsou uvozeny intitulací s devoční formulí, ačkoli Boček je světskou osobou a jeho společenské postavení nelze počítat ke špičkovým. Z obvyklé normy vybočuje také Boršova intitulace s devoční formulí miseracione divina ve vlčnovské listině, ovšem pouze ve vztahu k Boršovu původu.11

 

 

Obr. 10. Rýzmburk, hrad.

Obr. 10. Rýzmburk, hrad. Vnitřní líc jižní části vnější hradby se sedlovou vížkou (vpravo) a nikou střílny pro palnou zbraň (uprostřed). Srov. obr. 9: 4; 11: A; 12. Foto V. Razím 1994. — Abb. 10. Rýzmburk, Burg. Innenseite des Südteiles der äußeren Wehrmauer mit Sattelturm (rechts) und Nische der Schiessscharte für Feuerwaffe (inmitten). Vgl. Abb. 9: 4; 11: A; 12. Foto V. Razím 1994.

 

Tato formule se naopak ve stejné době hojně užívá s intitulacemi církevních hodnostářů, jako jsou opat, biskup, arcibiskup, děkan, arciděkan, probošt či kněz (srov. např. CDB V, č. 384, 416, 491, 492, 511, 518, 543, 635, 641, 683, 687, 777, 784, 797, 835). Boršově neobvyklé intitulaci není třeba dávat žádný zvláštní význam. Listinu vyhotovili velehradští cisterciáci, kteří měli zájem na písemném potvrzení Bohuslavovy donace, zatímco šlechtickému původci na tomto pořízení nemuselo příliš záležet. Diktátor z klášterního prostředí zřejmě použil buď ze zvyku, nebo z určité servility vůči panu Boršovi poněkud vznešenější intitulaci s devoční formulí, která se u šlechty v různých formách objevuje jen zřídka. Neznalost (vždyť Rýzmburk byl tak daleko), nepozornost nebo z tehdejšího hlediska nedůležitost rozlišení může být prostou příčinou použití termínu castellanus, aniž by pro to bylo věcné opodstatnění.12 S „nástrahami“ takovéhoto druhu je při interpretaci diplomatického materiálu třeba počítat, případ od případu s ohledem na dobu, vztahy původce a příjemce písemnosti atp. Můžeme si také právem klást otázku, zda pan Boreš a uvedení svědci vůbec poznali doslovné znění latinsky psané listiny a měli možnost (mimo jiné s ohledem na míru své gramotnosti) vnímat přesnou formu použité intitulace.

 

Obr. 11. Rýzmburk, hrad.

Obr. 11. Rýzmburk, hrad. Střílny a prevet (D?) v jižní části vnější hradby. A– srov. obr. 9: 4; 10; 12; B – srov. obr. 9: 2; C – srov. obr. 9: 3; D – srov. obr. 9: 1. Zaměření V. Razím, J. Krechler, L. Holík 2004. — Abb. 11. Rýzmburk, Burg. Schiessscharten und Prevet (D?) im Südteil der äußeren Wehrmauer. A – vgl. Abb. 9: 4; 10; 12; B – vgl. Abb. 9: 2; C – vgl. Abb. 9: 3; D – vgl. Abb. 9: 1. Vermessung V. Razím, J. Krechler, L. Holík 2004.

 

Pokud jde o výpověď samotných zdí Rýzmburka o jeho zakladateli, postoupilo poznání hradu od roku 1992, kdy se konfrontovala dvě badatelská pojetí (Durdík – Klápště 1992), o něco kupředu. Především došlo k prozkoumání vnějšího hradebního okruhu a k jeho zařazení k typu hradby bez ochozu (Lehký 1993), na základě dnešních poznatků zřejmě neslučitelného s datací údajné „královské“ fáze hradu (srov. Razím 1997). Toto podstatné zjištění sice bylo „kastellologickým“ směrem zaregistrováno, avšak kupodivu nezadalo žádný podnět k revizi „královské varianty“, založené právě na mechanickém předpokladu jednotné výstavby rozsáhlé dispozice. Četné publikování představy o královském původu hradu, avšak s různými obměnami slov a jejich větných spojení, velmi ztěžuje možnost uchopit poslední konzistentní názor. Na jedné straně se konstatuje, že vývoj hradu „není doposud zcela uspokojivě vysvětlen“, že dosavadní vědomosti o datování a podobě jednotlivých vývojových ází jsou „velmi mlhavé“ a že je potřeba prověřit v poslední době nastolený názor, že vnější ohrazení je mladší, nejspíše ze 14. století. Tyto texty jsou provázeny rekonstrukcí hradu, na níž se počítá s datováním vnějšího hradebního obvodu do 14. století či konkrétněji na jeho počátek. Avšak na stejných stránkách se naproti tomu nepochopitelně setrvává na předešlém názoru o rozsáhlé „královské“ dispozici ze 13. století, kterou šlechtický uchvatitel nedokázal naplnit zeměpánem proponovanou zástavbou (Durdík 1999, 408; Durdík – Bolina 2001, 81–82).

 

Obr. 12. Rýzmburk, hrad.

Obr. 12. Rýzmburk, hrad. Detailní pohled do niky střílny pro palnou zbraň v jižní části vnější hradby, s otvorem pro zasouvací břevno. Srov. obr. 9: 4; 10; 11: A. Foto V. Razím 2003. — Abb. 12. Rýzmburk, Burg. Detailblick in die Nische einer Schiessscharte für Feuerwaffe im Südteil der äußeren Wehrmauer, mit einer Öffnung für die Schubriegel. Vgl. Abb. 9: 4; 10; 11: A. Foto V. Razím 2003.

 

Zastavme se proto poněkud podrobněji u stavební podoby Rýzmburka. Pokud jde o vnější hradební okruh, je třeba zdůraznit, že je zcela svébytným stavebním celkem, nezávislým na hradním jádru, a tak musíme při seriózním pokusu o rekonstrukci vývoje neobyčejně rozsáhlého hradu a priori počítat s eventualitou jeho pozdějšího rozšíření (Razím 1997).13 Při hledání smyslu mnoha metrů hradeb a relativně malého množství zděné zástavby je třeba zvažovat i zcela opačnou variantu, než razí „kastellologické“ pojetí: Hrad mohl být původně menší, s dostačujícím rozsahem zástavby, a vnější hradby vznikly později, s dominantním fortifikačním účelem, v jehož rámci další zástavby nebylo zapotřebí. Budeme-li pátrat v dějinách Rýzmburka po okolnostech, za kterých by významná potřeba fortifikačního rozvoje hradu měla zvláštní opodstatnění, nelze přehlédnout období mezi léty 1398 a 1459, kdy Rýzmburk drželi míšeňští markrabí. Zejména v období husitských válek se hrad stal spolu s městy Ústím nad Labem, Mostem, Duchcovem a hrady Blanskem a Střekovem důležitým opěrným bodem Míšňanů na území Čech. Ve velkém nebezpečí se Rýzmburk ocitl po roce 1426, kdy po bitvě u Ústí bezprostředně hrozilo tažení husitů přes hraniční hvozd (např. Čornej 2000, 353–357). Markrabí rea goval posílením hradu, kde měla být vydržována posádka 90 lidí, doplňována zásoba munice a zbraní, písemné prameny snad nasvědčují také stavební činnosti. Strategický význam pro Sasy udržel Rýzmburk i po Lipanech. Po bitvě u Želenic roku 1438 Míšňané rozváželi na své hrady české zajatce, přičemž jen na Rýzmburku jich mělo být internováno 130 (Sedláček 1923, 172–176).

 

Obr. 13. Rýzmburk, hrad.

Obr. 13. Rýzmburk, hrad. Obytná věž v severní výspě jádra hradu, pohled na západní průčelí sraně gotickými okny. Vpravo je vidět nárožní kvádrová armatura začínající při úrovní terénu, nad sdruženým oknem 1. patra řada otvorů zaniklého vyloženého ochozu, uprostřed pod korunou zdi jeden z vyčnívajících kamenů, které zřejmě podpíraly horní trám stříšky ochozu. Foto V. Razím 1994. — Abb. 13. Rýzmburk, Burg. Wohnturm im Nordausläufer der Kernburg, Blick auf die Westfront mit frühgotischen Fenstern. Rechts ist eine auf Geländeniveau beginnende Eckquaderung zu sehen, über dem Kuppelfenster des 1. Stockes eine Reihe von Balkenlöchern des untergegangenen hervorkragenden Wehrganges, inmitten unter der Mauerkrone einer der Kragsteine, die offenbar den oberen Dachbalken des Umganges unterstützten. Foto V. Razím 1994.

 

Oproti dosavadním odhadům lze dobu vzniku upřesnit na základě důležitých detailů této vnější fortifikace. Rozsáhlý hradební okruh je vybudován stavební technologií, která s výjimkou jihozápadní části prozrazuje jednotnou dobu vzniku. Vedle již zmíněných sedlových vížek a kurtin bez ochozu (Lehký 1993) je třeba upozornit ještě na vylehčovací pasy v základové partii, které se uplatňují na východní, západní a severozápadní straně. I. Lehký zaregistroval také čtyři otvory nízko nad terénem v jihovýchodním úseku hradby, které interpretoval jako prevet, dvě střílny s ven rozevřenými špaletami a blíže neurčený otvor, uzavíraný dřevěnou deskou za pomoci zasouvací závory (obr. 9 až 12). Uvedené ven špaletované střílny přisoudil J. Varhaník užití ručních palných zbraní, avšak s výhradou, že nelze vyloučit pozdější přezdění částí hradby (Varhaník 2002, 132). Na základě podrobného ohledání obou líců zdi však podle našeho názoru druhotnému zřízení střílen nic nenasvědčuje. Nedoceněný zůstal otvor se zasouvací závorou, který je rovněž nepochybně původní součástí hradby. Jeho segmentem sklenutá nika je pouze kolem 100 cm široká i vysoká a vlastní otvor ve vnějším líci, jehož původní tvar se nedochoval, byl podle fragmentů okolního zdiva ještě podstatně menší. Malé rozměry a umístění vysoko nad strmou skálou hradního kopce vylučují, že by šlo o vstupní otvor, stejně tak je však nepravděpodobný pouze pozorovací účel, neboť tuto funkci plnily dvě sedlové vížky v těsném sousedství a nika otvoru je pro pobyt případného pozorovatele příliš (a zbytečně) těsná. Pokud by šlo ookénko, právem bychom také očekávali, že jeho závorou zajišťovaná dřevěná okenice zanechá po sobě stopy upevnění. Ty zde však nejsou. Konečně samotná poměrně mohutná závora u malého otvoru ve zcela nepřístupné poloze nedává za předpokladu pouhé okenice smysl (obr. 11: A). Soudíme proto, že otvor byl střílnou a že zasouvací závora sloužila ve shodě s analogiemi pro zaklesnutí háku (či jiný způsob upevnění) palné zbraně, která mohla mít i větší ráži než běžné hákovnice. Tento otvor pokládáme za důkaz toho, že vnější hradební okruh byl vybudován až v době používání palných zbraní, tedy nejdřívě těsně před husitskými válkami, spíše však až v jejich průběhu. Pozdější vznik, tedy počínaje 2. polovinou 15. století, považujeme naopak za nepravděpodobný s ohledem na absenci vyspělejších fortifikačních prvků této doby, zejména krytých ochozů a flankovacích bašt uzpůsobených pro nasazení většího množství střelby. Koncentrace střílen v jihovýchodní partii vnější hradby nepochybně souvisí s kontrolou právě toho místa přístupové cesty k hradu, v němž se ne- přítel poprvé objevil na dohled a dostřel obránců (obr. 9: 2–4)

 

 

Obr. 14. Rýzmburk, hrad.  

Obr. 14. Rýzmburk, hrad. Detail jižního průčelí jihozápadní nárožní věže jádra hradu, druhotně připojeného k jižní zdi pozdější kaple (dole). Foto V. Razím 2003. — Abb. 14. Rýzmburk, Burg. Detail der Südfront des südwestlichen Eckturmes der Kernburg, die sekundär an die Südmauer der späteren Kapelle angefügt wurde (unten). Foto V. Razím 2003.

 

Předpoklad vybudování vnějšího hradebního okruhu v uvedeném období konvenuje s tehdejším mimořádným strategickým posláním Rýzmburka, potřebou pojmout do jeho opevnění velkou posádku a nově opevnit rozlehlou hradní dispozici, aby žádná její část nemohla být samostatně opanována nepřítelem. V této souvislosti je velice zajímavá otázka stáří a smyslu prostorné obdélné budovy (ca 27 x 13 m), vysunuté před vnější hradbu na západní straně (obr. 9: 5). Pokud se dosud vyskytl pokus o její interpretaci, uvažovalo se o ubikaci pro čeleď, sýpce a konírně (Sedláček 1923, 167) nebo o hradním pivovaru z 15. či počátku 16. století (Menclová 1972, 202; Durdík 1999, 408). Podélné zdi stavby vykazují rozdělení na tři plochostropá podlaží, bez stop vnitřního dělení, ve zdivu je zazděno několik kamenných koulí. Přízemí a 1. patro (zdivo 2. patra je dochováno jen nízko nad podlahu) osvětlovaly rovně přeložené otvory, jejichž vnější štěrbinová ústí jsou asi 120 cm vysoká a 10 cm široká. Výška parapetů nad podlahou umožňovala z interiérů pohodlný přístup. Lze soudit, že tato budova primárně nesloužila hospodářským účelům. V úvahu připadá (v intencích Sedláčkova názoru) spíše polyfunkční ubikace pro posádku – kasárna. Uvedené otvory byly způsobilé k využití ke střelbě, a tak budova mohla zároveň sloužit jako veliká flankovací bašta v místech, kde byl obvod hradu nejméně chráněn terénními svahy. Vnitřek budovy mohl být velmi nenáročně upravený, svisle dělený jen lehkou konstrukcí, jejíž stopy zanikly. Podobný charakter mohla mít z obranných důvodů také zaniklá obvodová zeď obrácená směrem k jádru hradu, která zřejmě nebyla v přímém kontaktu s vnější hradbou. S touto hradbou je strukturou srovnatelné zdivo budovy, které je čistě kamenné, bez příměsi cihel.

 

Obr. 15. Rýzmburk, hrad.

Obr. 15. Rýzmburk, hrad. Východní průčelí jihozápadní nárožní věže jádra hradu. Vlevo jižní zeď pozdější kaple, se stopami nadezděného ochozu a předprsní zídky. Vpravo nádvorní zeď kaple sfragmentem předstupujícího čela západního klenebního pole. Foto V. Razím 2003. — Abb. 15. Rýzmburk, Burg. Ostfront des südwestlichen Eckturmes der Kernburg. Links die Südmauer der späteren Kapelle, mit Spuren des aufgemauerten Wehrganges und der Brustwehrmauer. Rechts die Hofmauer der Kapelle mit einem Fragment der hervortretenden Stirnseite des westlichen Gewölbejoches. Foto V. Razím 2003.

 

Obr. 16. Rýzmburk, hrad.

Obr. 16. Rýzmburk,hrad. Klenební konzola s výběhem žeber na severní stěně kaple. Foto V. Razím 2003. — Abb. 16. Rýzmburk, Burg. Gewölbekonsole mit dem Rippenauslauf an der Nordwand der Kapelle. Foto V. Razím 2003.

 

Pokud jde o zhruba trojúhelné jádro hradu v nejvyšším místě ostrožny, všeobecně se právem pokládá za část dispozice, kde se stavělo nejdřív. Z dosavadních hodnocení stavebního vývoje jádra lze eliminovat v podstatě tři názory. D. Menclová pouze konstatovala, že hranolová věž v severním rohu pochází podle ostění okenních otvorů ze 70. let 13. století a že klenba v jihozápadní hranolové věži a přístavba kaple na jižní straně byly dokončeny teprve na počátku 14. století (Menclová 1972, 202). Složitější stavební vývoj jádra představil J. Kuthan. Uvedl, že všechna nároží severní věže jsou armována kvádry až k povrchu skály a úseky hradby k nim přiléhají na spáru. U jihozápadní věže shledal rozdílné řešení; zdi navazující na její severozápadní a jihovýchodní nároží jsou s věží provázány a armovací kvády počínají až výše nad terénem; proto byla tato věž postavena později než věž severní. Stavení přiléhající k severní straně této věže je podle J. Kuthana připojeno dodatečně. Za nejstarší část jádra pokládá severní věž a datuje ji nejspíše do let 1260–1270, jihozápadní věž měla vzniknout o nedlouho později. Vztah zdiva kaple k sousedním stavbám nehodnotí, ale podle protáhlých klenebních konzol předpokládá její vznik nejspíše v pozdním 13. století (Kuthan 1994, 272–279). Poslední zveřejněný názor T. Durdíka vyznívá v tom smyslu, že když se Boreš nejpozději k roku 1250 zmocnil rozestavěného královského hradu, byla již dispozice jádra se třemi nárožními věžemi hotová, přičemž stratigraficky nejstarší stavbou je severní věž. Za Boršovo dílo je nejspíše možno považovat nevelký palác (při severní straně jihozápadní věže). Kaple byla podle autora „dokončena okolo roku 1300, nepochybně však, jak dokládá zavázání jejího polygonálního závěru do čelní zdi jádra, byla součástí původního záměru“ (Durdík 1999, 407–408).

 

Obr. 17. Rýzmburk, hrad.

Obr. 17. Rýzmburk, hrad. Pohled z kaple směrem k východu. Uprostřed příčný řez úsekem hradební zdi, nahoře se stopami předprsní zídky a nadezděného ochozu. Vpravo druhotně připojená branka s rámem pro padací můstek, vlevo brána do jádra hradu. Foto V. Razím 2003. — Abb. 17. Rýzmburk, Burg. Blick von der Kapelle in Richtung Osten. Inmitten ein Querschnitt durch einen Abschnitt der Wehrmauer, oben mit Spuren der Brustwehrmauer und des aufgemauerten Wehrganges. Rechts das kleine, sekundär angefügte Tor mit einem Rahmen für die Zugbrücke, links das Tor in die Kernburg. Foto V. Razím 2003.

 

Prohlídka hradního jádra poskytuje oproti předešlým názorům komplikovanější a značně odlišný obraz. Severní obytná věž se skutečně na první pohled jeví jako „stratigraficky“ nejstarší, neboť stojí v nejvyšším místě staveniště a oba úseky obvodové hradby jádra přiléhají na spáru k armaturám jejích nároží (obr. 9: 6; 13). Stav těchto úseků zdí nám však dnes nedovoluje s jistotou tvrdit, že jsou původní, nejstarší fortifikací na tomto místě. Obvodová zeď zřetelně trpěla častými statickými poruchami a byla doplňována či nahrazována novými konstrukcemi, aniž bychom zatím dokázali stanovit četnost a chronologii těchto proměn. Věž je v literatuře hodnocena jako obytná, ovšem vázaná na dal- ší obytný provoz jádra (Durdík – Bolina 2001, 39). Tomu, že nesloužila stálému obývání či dlouhému pobytu, nasvědčuje výbava jejích plochostropých interiérů, které se sice v přízemí a prvním patře otvírají k jihozápadu výtvarně pojednanými lomenými okny, ale postrádají stop vytápění a obvyklý prevet v některém z pater (otázkou je účel severního otvoru v přízemí). Ostění těchto oken, která byla opatřena pevnou mříží a okenicí na závoru, lze sice umělecko-historicky datovat přibližně do 3. čtvrtiny 13. století, tak jako nezřídka však nelze vyloučit, že byla použita druhotně, z nějaké jiné zdejší stavby. Při hodnocení kamenických prvků na Rýzmburku bychom navíc neměli zapomínat na to, že pouze 2,5 km pod hradem probíhala ve 13. století výstavba cisterciáckého kláštera téhož stavebníka, kam byl dopravován a ve značném množství opracováván pískovec. Lze si jistě velmi reálně předsta vit, že z klášterní hutě byly architektonické prvky nejen v případě potřeby nebo při různých změnách na stavbě pro hrad získávány, ale že zde mohly být přímo pro hrad vyráběny.14

 

Obr. 18. Rýzmburk, hrad.

Obr. 18. Rýzmburk, hrad. Válcová věž u brány do jádra hrad, pohled od východu. Nad druhotnou obezdívkou spodní části věže původní vchod. Foto V. Razím 2003. — Abb. 18. Rýzmburk, Burg. Rundturm beim Tor in die Kernburg, Blick von Osten. Über der sekundären Ummauerung des Unterteiles des Turmes der ursprüngliche Eingang. Foto V. Razím 2003.

 

Toto je mimořádná okolnost, která vybízí při uměleckohistorické interpretaci Rýzmburka k velké opatrnosti. Za stylově nejpokročilejší lze pokládat okénko na jižní straně 2. patra věže, jehož lomený záklenek je na obou stranách několikanásobně drobně vykrajovaný. Pozoruhodná je také existence zaniklého ochozu, který obíhal druhé patro věže. Ochoz nesly dřevěné krakorce, částečně tvořené stropními trámy, v nárožích položené radiálně. Na ochoz se ze 2. patra věže vstupovalo lomeným portálkem na východní straně, jehož dveře se zevnitř zajišťovaly závorou zasouvanou do masy zdi, tedy shodně jako jižní vstup do přízemí.15 Tento způsob zavírání je snad indicií velké výšky hradebních zdí jádra, z jejichž vrcholu by do věže bylo možno vniknout. Ochoz věže byl krytý, jak lze soudit z hrubě opracovaných kamenů, které vystupují na jednotlivých průčelích věže zhruba v úrovni stropu 2. patra. Kameny patrně nesly vodorovné trámy, k nimž se přimykaly horní konce krokví pultových stříšek (obr. 13). Nad tímto ochozem věž vrcholila ve fragmentech dochovanou tenčí předprsní zídkou, na jejíž vnitřní straně probíhal další obvodový ochoz. Způsob zastřešení nelze bez možnosti detailního průzkumu koruny zdiva stanovit. Stěny interiérů věže obsahují fragmenty druhotně opracovaných kamenických prvků16 ataké špalety a záklenky oken a vstupu v patrech jsou provedeny ze značného množství pískovcových kvádrů. Stejně tak zde lze pozorovat menší množství cihel a jejich úlomků. Uvedená struktura zdiva podle našeho názoru nasvědčuje spíše tomu, že věž vznikla v době, kdy měl hrad již určité období stavební činnosti za sebou.

 

Obr. 19. Rýzmburk, hrad.

Obr. 19. Rýzmburk, hrad. Detail interiéru věže u brány do jádra hradu. Nika vchodu (srov. obr. 18) je zastropena původními dubovými trámy (dendrochronologické datum 1248/1249). Foto V. Razím 2003. — Abb. 19. Rýzmburk, Burg. Detail des Interieurs des Turmes bei dem Tor in die Kernburg. Die Eingangsnische (vgl. Abb. 18) ist mit den ursprünglichen Eichentramen überdacht (dendrochronologisches Datum 1248/1249). Foto V. Razím 2003.

 

Obr. 20. Rýzmburk, hrad.

Obr. 20. Rýzmburk, hrad. Zbytky brány v hradební zdi pod východní stranou obytné věže jádra hradu (obr. 9: 15). Dvě kapsy pro zasouvací závory za zaniklým ostěním, vlevo od nich fragment líce špalety. Foto V. Razím 2003. — Abb. 20. Rýzmburk, Burg. Reste des Tores in der Wehrmauer unterhalb der Ostseite des Wohnturmes der Kernburg (Abb. 9: 15). Zwei Riegellöcher für Schubriegel hinter dem untergegangenen Gewände, links das Fragment einer Leibungsfläche. Foto V. Razím 2003.

 

Do úvah o relativní chronologii horního hradu je třeba zapojit také dosud opomíjené dimenze obvodového zdiva.17 Zatímco zdivo severní věže a k jejím nárožím přiléhajících hradeb je poměrně tenké, pak severně a východně od jihozápadní věže dosahuje podstatně větší mocnosti. Průzkum dochovaného obvodového zdiva nasvědčuje tomu, že nejstarší je spodní část 195 cm silné jižní zdi. Teprve na místě její odstraněné západní partie byla vystavěna jižní zeď hranolové věže (obr. 14). Západní zeď této věže (na jihozápadním nároží je původní diagonální opěrák) je současná s 260 cm silnou zdí paláce, který s věží tvořil jeden stavební celek. Tomuto závěru nasvědčuje umístění severního vstupu do patra věže, který výškově korespondoval s širokým ústupkem pro podlahu v paláci. Nelze tedy tvrdit, že palác je mladší než věž, jakkoli jeho tenčí nádvorní zeď je k nárožní armatuře věže přiložena na spáru (obr. 9: 9). Datování jihozápadní věže je opět problematické. Z uměnovědného hlediska je spojeno s otázkou vypovídací hodnoty fragmentů křížové klenby v 1. patře, kterou vynášela subtilní, na místě konzol jen prostě podseknutá klínová žebra s vyžlabenými boky. Na zadní straně žeber stavitel použil jako výplň úlomky cihel, ve východní stěně prostory se uplatňuje několik tvarově neurčitých otesaných kvádrů. Z hlediska dané problematiky je podstatné, že ani jihozápadní věž nelze bez výhrad pokládat za součást prvotní výstavby hradního jádra, neboť je nejspíše mladší než jižní zeď (obr. 9: 7; 14).

Spolu s touto věží byla na starší spodní část jižní obvodové zdi nově vystavěna část horní, jejíž svrchní partie přilehla na spáru k armatuře jihovýchodního věžního nároží. Zeď vrcholila tenčí předprsní zídkou chránící zřejmě ochoz, z čehož je zřejmé, že se ani tehdy ještě nepočítalo s výstavbou kaple při východní straně věže (obr. 14; 15 vlevo). Směrem od věže k východu tato zeď probíhá přímo a poté se mírným zaoblením stáčí k severovýchodu. Toto zaoblení (nikoliv zalomení, jak se někdy uvádí) ani žádný jiný detail však nelze pokládat za důkaz toho, že zde od počátku byla plánována stavba kaple. Zahnutí zdi mohlo být vyvoláno pouze průběhem hrany terénu. Interiér trojbokého závěru kaple také v půdorysu s vnějším zaoblením nekoresponduje. Z výše podaného nástinu vývoje jižní zdi jádra a jihozápadní věže vyplývá, že kaple je součástí minimálně třetí stavební fáze této par- tie hradu (obr. 9: 8). Při výstavbě kaple byl zrušen a nadezděn uvažovaný ochoz jižní zdi a celá zeď byla zvýšena, aby odpovídala teprve tehdy postavené, podstatně tenčí severní zdi lodě. K přibližnému datování kaple přispívají dvě výrazně protáhlé a projmuté jehlancové konzoly, dochované na severní zdi lodě (obr. 16). Oproti dřívějšímu datování k přelomu 13. a 14. století se nejnovější hodnocení přiklání přibližně k roku 1320 (Líbal 2001, 435). Pozdějšímu datování zřejmě napovídají také poměrně úzká, příčně orientovaná pole křížové klenby v lodi, nesená útlými hruškovými žebry.18 Klenbu rýzmburské kaple bude nejspíše třeba hledat v souvislosti s postupnou výstavbou oseckého klášterního ambitu v průběhu 1. třetiny 14. století (srov. Líbal 1994; 2001). Pod západní částí lodě byl prostor zaklenutý rovněž žebrovou klenbou, jak ukazuje dochovaný výběh druhotně osazeného žebra neznámé profilace v jihozápadním koutě.

Vývojově nejkomlikovanější je zřejmě jihovýchodní část hradního jádra, které vévodí subtilní válcová věž, založená na vyvýšeném skalisku (obr. 9: 10). Je velmi pravděpodobné, že vedle věže byla od počátku umístěna brána, jejíž dnešní dispozice je však opět výsledkem vývoje v několika fázích (obr. 9: 11). Samotná věž a především její skalní podnož jsou obestavěny téměř na celé východní polovině obvodu zdivem brány, zaniklého objektu s valenou klenbou a východního ramene hradby, všechny tyto konstrukce jsou však připojeny druhotně (obr. 9: 12; 18). Východně od závěru kaple je dochován úsek hradební zdi, jež je podstatně slabší než jižní zeď kaple a původně vrcholila tenčí, zřejmě předprsní zídkou (obr. 9: 13; 17). Tato zeď, jejíž konstrukční a časový vztah ke kapli neznáme, se podle dochovaných stop plynule stáčela k jihovýchodu, kde ji prolamovala branka, jež tu vznikla v blíže neurčené fázi vývoje hradu. Tento vstup byl později nahrazen dochovanou brankou pro pěší s padacím můstkem, jež se přiložila na spáru k vnějšímu líci zdi, pokračující směrem k jihovýchodu (obr. 9: 14; 17). Nelze tvrdit, že branka v těchto místech byla původním vstupem do jádra hradu. Tím naopak mohla být brána procházející obvodovou hradbou, která vymezovala prostor pod východní stranou jádra. Existenci dosud opomíjené brány prozrazuje fragment líce špalety a dvě hluboké, nad sebou umístěné kapsy po závorách vrat (obr. 9: 15; 20). Po vstupu touto branou příchozí překonal zmíněné nádvoří a vystoupal pod válcovou věž, na jejíž těleso zřejmě navazovala další brána, situovaná přibližně ve směru V–Z. Tento předpoklad vychází z umístění vchodu do 1. patra věže právě na její východní straně (obr. 18). Vstupní nika za prostým obdélným portálkem vchodu je dosud přeložena třemi původními, nedokonale hraněnými trámy, které byly podle dendrochronologického datování vytesány z dubu pokáceného v zimě 1248/1249 (obr. 19). Protože šlo o běžné, krátké stavební dříví, lze právem uvažovat o jeho použití bezprostředně po smýcení stromu (Kyncl 2004). Je velice pravděpodobné, že tato věž a případně také některé části obvodové hradby jsou nejstaršími dochovanými stavebními konstrukcemi hradního jádra. Umístění staticky odolné válcové věže na izolovaném temeni vyvýšené skalky malého půdorysu přitom nenasvědčuje tomu, že by zde předtím stála nějaká starší stavba.

I z tohoto stručného přehledu vývoje hradního jádra jasně vyplývá, že je nelze prezentovat jako stavební celek, který se zformoval v krátké době podle jednotného plánu a nadto vykazoval nějaké zřetelné atributy zeměpanského původce. Doložit nelze ani jednotnou koncepci dnešní dispozice se třemi věžemi, ani původní záměr vybudovat zde kapli. Kromě válcové věže, jež střežila bránu, jeví se ostatní stavby (obě hranolové věže, obytná budova, kaple, velké části obvodové hradby) spíše jako dílo úprav a přestaveb v dalších fázích, případně mohou napovídat dlouhé, změnami provázené výstavbě. Tento závěr je třeba vyzdvihnout zejména u severní věže, stojící na nejcennějším místě celé rozsáhlé hradní dispozice. Pokud lze reálně datovat vznik válcové věže na samotný přelom 40. a 50. let 13. století, vyrostla dochovaná severní věž se značným časovým odstupem. Je pak otázkou, zda na jejím místě předtím již nestála jiná, třebas provizorní stavba.

Absolutní datum 1248/1249, které je možno s velkou mírou pravděpodobnosti vztahovat k samotným počátkům výstavby hradu, vzácně koresponduje s prvním doloženým predikátem Borše z Rýzmburka z roku 1250. Nabízí se závěr, že Boreš zavedl svůj nový predikát již v době rozbíhající se stavby, i když obývat své sídlo mohl až o něco později. Vzhledem k obsahu předešlého odstavce je však podle našeho názoru pravděpodobnější (srov. také níže pasáž o hradě Dražice), že v krátkém časovém období vznikla spolu s válcovou věží na horním hradě zástavba umožňující užívání sídla, která byla později vystřídána či výrazně potlačena dochovanými stavbami. Také vztah mezi daty dendrochronologie a diplomatiky nepodporuje platnost konstrukce, podle níž si Boreš přivlastnil zeměpanský hrad; musel by to udělat a otevřeně prezentovat již na začátku stavby. Hrad Rýzmburk byl zřejmě založen na konci epochy Václava I., kdy měl zeměpán vzhledem k charakteru své pozdní vlády i známým událostem kolem kralevicova povstání nejmenší důvod stavět hrad – navíc velký a nákladný – v srdci kmenové državy svého nejvěrnějšího a nejmocnějšího spojence. Vzhledem k poměru mezi králem a Borešem zároveň není třeba se domnívat, že by královský maršálek k založení hradu musel využít doby poklesu ústřední panovnické moci. Často prosazovanou představu o principiálním antagonictickém vztahu krále ke stavbě šlechtických hradů lze dnes již zjevně pokládat za překonanou (k tomu srov. Vaníček 2000; 2002a; 2002b).

Po Boršově smrti v roce 1278 nastal útlum dřívějšího mocenského a majetkového rozmachu rodu, vedoucí ke ztrátě některých statků. Snad se projevil také v přeměně rýzmburského panství v královské léno. Naproti tomu si Rýzmburkové udržovali v době Jana Lucemburského a Karla IV. stále významné postavení mezi českou šlechtou a soustředili se na budování svého panství pod Krušnými horami (Velímský 2002). Držba rezidenčního hradu více mužskými členy rodu logicky mohla vést k potřebě stavebního rozšíření, včetně vybudování dalšího obytného jádra. Právě z tohoto období může pocházet dnes téměř zbořená zástavba jižně od horního jádra a sousední vysoká válcová věž. Zdá se, že se také rozběhla výstavba opevnění jižní části ostrožny. Západně od válcové věže se dochovaly zbytky silné zdi, která se stáčela směrem k jižní straně věže a k níž byl na spáru připojen další úsek více než 2 m silné hradby, jejíž součástí je dílem dochovaná věžová brána (obr. 9: 16–18). Toto opevnění zjevně začalo být budováno na nejméně terénem chráněné straně ostrožny, ale nepodařilo se je dokončit. Výše hodnocená vnější hradba se sedlovými vížkami, která má zcela jiný charakter, se na výběh zdi východně od brány připojila na spáru (obr. 9: 19). Důvod nedokončení, respektive přerušení díla vnějšího opevnění můžeme snad hypoteticky spojovat se slábnutím preferencí hradu a s přesouváním těžiště zájmu Rýzmburků na západočeské Bečovsko, jak je možno pozorovat již zhruba od poloviny 14. století, nebo až s pozdějším zadlužením Hrabišiců, které vyvrcholilo prodejem Rýzmburka roku 1398 míšeňskému markraběti.

 



Aktualizováno Středa, 23 Únor 2011 09:06
 
© Copyright www.hradosek.cz • Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu autora je jakékoli užití fotografií či textů zakázáno.