Hlavní strana Historie Zdrojové texty Nad počátky hradů české šlechty - K typologickým a sociálním souvislostem počátků českých šlechtických hradů
Nad počátky hradů české šlechty - K typologickým a sociálním souvislostem počátků českých šlechtických hradů PDF Tisk Email
seznam článků
Nad počátky hradů české šlechty
Krašov
Říčany a Vimburk
Jindřichův hradec, Rýzmburk, Lichnice
Rýzmburk
Lichnice v železných horách
K typologickým a sociálním souvislostem počátků českých šlechtických hradů
Prameny
Poznámky pod čarou
Všechny strany

K typologickým a sociálním souvislostem počátků českých šlechtických hradů

V předešlých odstavcích jsme v reakci na příspěvek J. Klápštěho připojili další prameny a pohledy promlouvající k otázce doby vzniku a stavebníka pojednávaných hradů, které mají reprezentovat zásadní vývojové trendy vztahu mezi panovníkem a šlechtou ve 13. století. Při snaze analyzovat komplexně stav a východiska prezentace „kastellologické“ koncepce této problematiky v souborných pracích z poslední doby (zejm. Durdík 1999; 2000; Durdík – Bolina 2001) bychom se museli věnovat dlouhé řadě lokalit, což na tomto místě není možné.

Nelze zde však nepřipomenout ještě další skupinu hradů uvedené koncepce, kterou J. Klápště ponechal stranou. Zatímco Říčany a Vizmburk mají představovat šlechtou vybudované ojedinělé „miniatury“ královských hradů s obvodovou zástavbou, pak hrady Stará Dubá a Příběnice údajně reprezentují ještě další úroveň vztahu hradních dispozic královských a šlechtických stavebníků. V době, kdy „mohutné a výstavné hrady s obvodovou zástavbou se staly přímo symbolem královské moci a na dlouhou dobu nedostižným vzorem pro šlechtické hradní stavby“, mohly se pokusit zbudovat takovou stavbu, která by byla se stavbou královskou alespoň částečně souměřitelná, pouze ty nejvýznamnější šlechtické rody, a to ještě zcela výjimečně. Doposud prý v Čechách známe pouze dva takové případy, a to právě Starou Dubou a Příběnice (Durdík – Bolina 2001, 87).

 

Obr. 24. Lichnice, hrad.

Obr. 24. Lichnice, hrad. Věž v severovýchodním nároží, pohled od severovýchodu. Stav tři desítky let před započetím rekonstrukce hradu. Na věži je dobře patrná svislá spára, související s výstavbou pláště ve dvou fázích. Pravá (severní) část na zobrazení je nejspíše mladší (převzato z Klaus 1898). — Abb. 24. Lichnice, Burg. Turm an der Nordostecke, Blick von Nordosten. Zustand drei Jahrzehnte vor dem Beginn der Rekonstruktion der Burg. Am Turm ist gut sichtbar eine senkrechte Fuge, die mit der Erbauung des Mauermantels in zwei Phasen zusammenhängt. Der rechte (nördliche) Teil auf der Abbildung ist am ehesten jünger (übernommen aus Klaus 1898).

 

„Zcela výjimečné postavení“ Staré Dubé má spočívat v tom, že „v době striktní typové diferenciace mezi královskými a šlechtickými hrady představuje spolu s Příběnicemi jediné šlechtické stavební podniky řádově srovnatelné s královskými hrady typu s obvodovou zástavbou a tvoří tak jeden z absolutních vrcholů výjimečných možností nejvýznamnějších šlechticů doby posledních Přemyslovců“ (Durdík 1999, 512). Na jakých základech však stojí tyto závěry? O stavebníku posázavského hradu nevíme nic určitého. Poprvé se Dubá připomíná roku 1283 v predikátu Ondřeje z rozvětveného rodu Benešoviců, avšak kdy hrad vznikl a jak v Ondřejově době vypadal, nelze vzhledem k dnešnímu stavu památky říci. Plošně poměrně rozsáhlé, ale dochovaným zdivem sporé zříceniny hradu neumožňují seriózně určit postup vývoje a chronologii dispozice, není zde jediný architektonický prvek, který by dovoloval své datování. Jak vyhlížel, jaký měl vývoj a z jaké doby vlastně pochází „palácový okrsek tvořený zřejmě čtyřmi křídly okolo nevelkého obdélného centrálního nádvoří“ je nejasné, proto jej nelze hodnotit jako vícekřídlý palácový komplex, blížící se velkým královským hradům 13. století (srov. Durdík – Bolina 2001, 23).25 Autor tohoto výjimečně vysokého hodnocení prostě vsází na to, že „… Dubá se svou složitou dispozicí je jednou z největších šlechtických hradních staveb druhé poloviny 13. století v Čechách“ (Durdík 1980, 162).26 Analogicky je tomu s Příběnicemi, které mají být „nejnáročnějším stavebním podnikem Vítkovců z 13. století“, přičemž „příčina tkví nesporně ve skutečnosti, že šlo o mocenskou demonstraci v místě ostrého střetu jejich zájmů se zájmy královskými, demonstrovanými založením nedalekého města a hradu Hradiště“ (Durdík 1999, 459). Také zde je však ve skutečnosti seriózní studium vývoje hradní dispozice (podobně jako sídelněhistorických souvislostí) teprve budoucí možností a k citované jednoznačné interpretaci nejsme na základě dostupných vědomostí oprávněni.

 

Obr. 25. Lichnice, hrad.Obr. 25. Lichnice, hrad. Věž v severovýchodním nároží, pohled od severovýchodu. Vpravo část pláště s původními otvory po dřevech lešení a výztuh zdiva (srov. obr. 24). Foto V. Razím 2004. — Abb. 25. Lichnice, Burg. Turm an der Nordostecke, Blick von Nordosten. Rechts ein Teil des Mauermantels mit den ursprünglichen Rüstlöchern (vgl. Abb. 24). Foto V. Razím 2004.

 

Při hodnocení hradů jsou vedle výsledků archeologie a interpretace písemných pramenů nepominutelné doklady stavebního vývoje, přičemž není rozhodující, že dnešní stav zřícenin přináší jen velmi málo absolutních dat, které poskytují dendrochronologie a v širším smyslu dějiny umění. Zkoumání zdiva zpravidla poukazuje na velmi složitý vývoj těchto stavebních celků, který nebýval jen přímočarý a aditivní, ale často byly starší konstrukce dílem nebo zcela nahrazovány jinými. S těmito procesy je třeba počítat i tam, kde je nemůžeme povrchovým průzkumem zachytit a analyzovat. Pokud se na tuto zásadu nebere zřetel a stavební vývoj hradu se neprezentuje na základě jeho skutečného průzkumu, lze lehko vytvářet obecné teorie širokého dosahu, které však mohou být naprosto scestné.


Pochopitelně lze prohlásit, že tím nebylo řečeno nic nového, o to více však zaráží, kolikrát jsme se jen u několika zmíněných lokalit setkali s právě opačným přístupem.27 V úzkém koridoru jediného, apriorně vytvořeného pohledu se třídí a „škatulkují“ jednotlivé dispozice a vzápětí se pak používají jako doklady platnosti obecných vývojových trendů hradní architektury a společenských procesů. Často se na první pohled zdá, že východiskem kategorických závěrů jsou exaktní zjištění archeologického výzkumu, téměř nikdy se však o tom nelze přesvědčit. Ani u archeologie přitom nejde jen okonkrétní a tematicky ohraničené otázky (jako je příklad Krašova, odkud jsou nám skutečné výsledky dvou sezón výzkumu nedostupné již po více než tři desítky let), ale rovněž o údajná zjištění, z nichž se odvozují obecné zákonitosti. Ve vztahu k našemu tématu jde zejména o již zmíněné rozpoznání tří základních etap výstavby hradů, z nichž první se má týkat obvodové hradby, věže a obytné části v minimálním rozsahu (Durdík – Bolina 2001, 81). Tato zákonitost prý byla rozpoznána až díky novodobým archeologickým výzkumům, nikdy však nebyl prezentován seznam a rozbor těchto lokalit s dokumentací nálezových situací, aby bylo možno posoudit, na jak přesvědčivých a reprezentativních argumentech byly přijaty závěry.

 

Obr. 26. Lichnice, hrad.

Obr. 26. Lichnice, hrad. Věž v severovýchodním nároží, detailní pohled na severní část vnějšího pláště a navazující hradbu (vpravo) s původními hlubokými otvory po dřevech lešení a výztuh zdiva (srov. obr. 24 a 25). Foto V. Razím 2004. — Abb. 26. Lichnice, Burg. Turm an der Nordostecke, Detailansicht des Nordteiles des äußeren Mauermantels und der anschließenden Wehrmauer (rechts) mit den ursprünglichen Rüstlöchern (vgl. Abb. 24 und 25). Foto V. Razím 2004.

 

Nakonec připomeňme některé další aspekty a poznatky zkoumání šlechtických hradů 13. století, jež mohou přispět k budování ucelenějšího pohledu na tuto důležitou problematiku.

K poměrně vžitému názoru o rozšířeném jevu úchvatů královských hradů šlechtou zjevně přispívá představa, že poslední Přemyslovci budovali systém vrcholně středověkých hradů, které měly zajišťovat pohraniční oblasti před vnějším nepřítelem (např. Durdík 2003). Tato koncepce je především pro území Čech prosazována bez ohledu na absenci dokladů takového procesu a na skutečnost, že prameny doložené vlastnické poměry mnohdy nasvědčují opaku. V argumentaci bývá před kritikou historických pramenů preferována „kastellologická metoda“, podle níž lze královského a šlechtického stavebníka od sebe rozlišit na základě orientačního studia dispozice a stavební podoby toho kterého hradu, případně zjednodušená interpretace historických zpráv a místních jmen, nebo pouhé dojmy povýšené bez vysvětlení na fakta. Na těchto základech stojí názory o královském původci Landštejna, Velešína, Vimperka, Kynžvartu, Hasištejna, Krupky, tzv. Václavova hradu v Chebu a dalších lokalit. V takto vytvořeném prostředí se pak zdá být domnělý králův zájem na založení Jindřichova Hradce nebo Rýzmburka jako přijatelnější. Je třeba zdůraznit, že výše uvedený trend není doložen a že prameny nasvědčují spíše tomu, že již od Přemysla Otakara I. se čeští panovníci v pohraničních oblastech cílevědomě angažují spíše v zakládání měst a neprojevují systémovou snahu rozmísťovat své hrady v územích, která kolonizovaly a zasídlily šlechtické rody (Vaníček 2000; 2002a; 2002b; Razím 2004).

Obr. 27. Lichnice, hrad.

Obr. 27. Lichnice, hrad. Vývoj fragmentu nádvorního líce zdiva údajné jižní věže (srov. pozn. 23). A – stav před opravou 29. 2. 1933, B – stav během opravy 1935, C – stav po opravě 1936 (Fričovo album z oprav Lichnice, srov. pozn. 21). — Abb. 27. Lichnice, Burg. Entwicklung eines Fragments der hofseitigen Mauerschale angeblich eines Südturmes. A– Zustand vor der Ausbesserung am 29. 2. 1933, B – Zustand während der Ausbesserung 1935, C – Zustand nach der Ausbesserung 1936 (Fričs Album von den Ausbesserungen auf Lichnice, vgl. Anm. 21).

 

Rozsah hradního areálu, většinou vymezený terénem či umělým příkopem, nelze interpretovat jednostranně. I přes absenci výrazného vnitřního dělení je možné, že část dispozice měla zpočátku funkci předhradí (resp. hospodářské části) a teprve později se stala součástí vlastního hradu. To může být právě příklad Staré Dubé, jejíž výslednou vícedílnou dispozici nelze bez důkazu vydávat za dílo 13. století, nebo Lichnice, kde absence zřetelného předhradí je používána jako argument pro královského stavebníka (Durdík 1991). Terénní podmínky v případě Lichnice či Křivoklátu vybízely k opevnění větší plochy, aniž by tato skutečnost sama o sobě dokazovala vývoj jejího využití. Rozlehlá ostrožna s členitým povrchem na Rýzmburku si vyžadovala zcela jiný přístup a koncepci zástavby než malá, ostře ohraničená ostrožna Krašova.28

Velký rozsah šlechtického hradu může zdánlivě paradoxně znamenat opak mimořádného společenského a hospodářského postavení stavebníka. Jde o případy, kdy hrad stavěli a drželi v nedílu šlechtičtí sourozenci nebo příbuzní. V pramenech po této skutečnosti nemusí být stopy a dnešní stav lokality ji nemusí prozrazovat. Vnitřní dělení dispozice nemuselo zřetelně vykazovat větší počet jader. Jen ze zmiňovaných lokalit připomeňme Říčany, za jejichž stavebníka se zpravidla považuje Ondřej z Všechrom, truksas a nejvyšší komorník Přemysla Otakara II., který se po Říčanech poprvé píše k roku 1289 ve formulářové sbírce pražského biskupa. Ondřej má patřit spolu s Tasem z Vizmburka k těm několika vyvolencům, jimž jen mimořádné postavení u dvora umožnilo sáhnout po „miniatuře královského typu hradu“. Stačí však připustit, že Ondřej hrad budoval spolu se svými bratry, kteří se rovněž pohybovali v prostředí okolí krále (Novotný 1937, passim; Klápště 2004, 788–789), a rázem můžeme postavení Říčan vnímat v diametrálně jiných relacích. Předpokládaná obvodová zástavba, resp. větší poměr obytné plochy nemusí souviset se vzorem královského hradu, ale s konkrétní potřebou. Stavbou společného sídla se ušetří prostředky a pracovní síly, a tak lze ve stavební podobě hradu vedle výjimečné snahy o reprezentaci hledat také myšlenku na úsporná opatření. Společenské postavení vlastníka, které se má promítat v jeho budovatelských možnostech, se náhle nejeví tak jasně a jednoduše, ale značně rozporuplně. I když v nedávné době na říčanském hradě proběhl archeologický výzkum, nepřinesl zjištění, která by prokazovala uváděnou typologickou klasifikaci (Durdík – Kašpar 2002). Zatímco srovnávaný Vizmburk má přehlednou sevřenou dispozici, zůstává stavební vývoj Říčan dosti nejasný. Především není představa o tom, jak na sebe navazovaly dochované části s reliktem hranolové věže a se zbytkem dvoupatrového paláce. Obě mohly vzniknout v jiné fázi vývoje hradu, podle odlišné koncepce. Záhadou je také skutečný smysl toho, proč východní aseverní zeď paláce byla v převážné části své výšky na spáru přiložena k ostatním zdem. I když nelze upírat někdejšímu říčanskému paláci monumentalitu a kvalitu provedení, k jeho hodnocení v širších souvislostech – o celém raně gotickém hradě nemluvě – máme velmi málo jednoznačných podkladů.

Informace o postupu a okolnostech založení a prvotní výstavby šlechtických hradů ve 13. století jsou vzácné. Tím cennější je proto příklad hradu Dražice v dolním Pojizeří, který podle podrobné zprávy v tzv. Roudnickém rukopisu biskupa Jana IV. z Dražic z 30. let 14. století založil roku 1264 jeho otec Řehník (Řehoř). Také Řehník byl významnou osobností u pražského dvora, kde ve druhém a třetím desetiletí vlády Přemysla Otakara II. postupně zastával hned několik vysokých úřadů, které napovídají jeho postavení mezi nejvlivnějšími muži ve státě. Ačkoli měl podle rukopisu Řehník založit dražický hrad již uvedeného roku, až do jeho smrti někdy po srpnu 1279 není dochována jediná listina s tímto predikátem. V okruhu vysoce situovaných svědků vždy vystačil s křestním jménem a názvem úřadu, který zastával. Pouze roku 1266, když zřejmě ještě nefiguroval mezi nejvyšší dvorskou elitou, se píše podle Litovic u Prahy (Rehnic de Lutowich: CDB V/1, č. 477). Důvod absence dražického predikátu však musíme hledat také v tom, že Řehník podle Roudnického rukopisu do své smrti hrad nedokončil, ale stavbu dovedl jen ke klenbám (stropům) prvního podlaží. Rozestavěného hradu se v nedílu ujali Řehníkovi synové Jan a Řehník, z nichž první se stal známým biskupem. Také oni až do konce 13. století predikát podle hradu neužívali, ale byli pouze spojováni se jménem svého váženého otce. Bratři pak podle uvedeného textu hrad zcela dokončili v průběhu prvních dvou desetiletí 14. století a potřebovali k tomu 17 let. I když z tohoto příběhu nelze vyvozovat žádné všeobecně platné závěry, za pozornost stojí dlouhá výstavba plošně nevelkého hradu i přes významné postavení a patrně i značné možnosti stavebníků. Právě probíhající stavebněhistorický průzkum překvapivě nasvědčuje tomu, že Řehníkovi synové podstatně změnili původní záměr a z rozestavěných zdí asi ponechali sotva část. Důvody lze jen tušit, ale vedle nových, dobou a postavením biskupa podmíněných požadavků musíme uvažovat také o společné držbě rodového sídla, která si vynutila jinou dispozici. Tajemstvím zůstane, jak se na podobě hradu mohla projevit skutečnost, že biskup svého dílu na hradě asi příliš nevyužil, neboť jej k sobě poutaly pražský úřad, další jeho sídla či pobyty ve Francii (Razím – Nachtmannová 2004). Na pozadí stop, souvislostí a chronologie těchto proměn na Dražicích nelze nemít skepsi k tomu, co směrodatného k danému tématu jsme schopni rozpoznat při drtivé většině povrchových průzkumů našich hradů. Povrchový průzkum hradů a jejich zřícenin jen málokdy přináší možnost spolehlivě a podrobně stanovit stavební vývoj. Kategorizace dispozic na základě těchto průzkumů může být zcela zavádějící. Mnohdy lze pochybovat i o relativním stáří prvků, které se na základě vžitých stereotypů zdají být neochvějné, jako je například tzv. bergfrit. Za dnešní situace, kdy již máme díky mnohaleté píli „kastellologů“ náš dochovaný hradní fond takřka kompletně typologicky roztříděn, by byla žádoucí revize, nakolik jsou přijímané závěry nosné, na základě kterých metod a premis byly přijaty a především co se z nich vyvodilo pro hodnocení celku. Zjevně není dobře, že „kastellologie“ může mít různá pojetí (srov. Durdík 1999, 250), a tak si zřejmě také může dovolit rezignaci na rozhodující hlediska a metody a časté ustrnutí v domněnkách. Je-li zdůrazňováno, že znakem „české kastellologické školy“ je vůdčí postavení archeologie středověku (Durdík 1999, 250), měly by být výsledky archeologických výzkumů odpovídajícím způsobem zpřístupněny odborné veřejnosti (Razím 2002; Klápště 2003). Pokud „kastellologie“ nemá přesněji stanovený obsah a pracovní postupy, neměl by se tento neurčitý pojem nadužívat, jak je tomu dnes. Za současné situace pojem „kastellologie“ u nás vyjadřuje spíše zájmovou oblast (včetně amatérské) studia konkrétní matérie, tedy hradů, než vědní obor s jeho nezbytnými atributy. Mělo by být zřejmé, kterými obecně přijatými metodami byl ten který hrad zkoumán a které metody nebyly uplatněny. U publikací mnoha hradů, jako například Rýzmburka či Lichnice, se to dnes nelze bez podrobného pátrání dozvědět, přestože právě tyto lokality jsou vydávány za nosné pilíře tendencí vývoje. Smícháním množství staveb, od podrobně poznaných až po ty, jejichž hodnocení lze sotva označit alespoň za hypotézu, vznikají konstrukce, kterým nelze již zprincipu mnoho důvěřovat. Namísto často vágní „kastellologie“ bychom měli hrady týmově zkoumat pomocí všeobecně uznaných metod a postupů příslušných vědních oborů a stále důkladně zvažovat, k jakým závěrům nás opravňuje současná míra poznání každé které z lokalit (srov. Kouřil – Wihoda 2002 a Gabriel 2002).

Tento příspěvek vznikl za podpory projektu výzkumu a vývoje NPÚ-ÚOPSČ „Systematická identifikace, dokumentace a prezentace hodnot ohrožených skupin památek ve středních Čechách“.

 



Aktualizováno Středa, 23 Únor 2011 09:06
 
© Copyright www.hradosek.cz • Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu autora je jakékoli užití fotografií či textů zakázáno.